The 6th missing child

Epilog

  Byla tma. 

  Nebo jsem měla zavřené oči? Nevím, do teď jsem si neuvědomovala, co se dělo kolem mě nebo co jsem sama dělala. 

  Jednou z mála věcí, kterými jsem si byla naprosto jistá bylo, že mi byla zima.

  Jo, zimou to začalo. Začala mi být zima a měla jsem pocit, jako bych byla dlouhou dobu pod vodou a nesměla se vynořit. Jako bych se propadla do zmrzlého rybníka. A někdy v tu chvíli se vrátilo uvědomování. 

  Uvědomila jsem si, že mě někdo- nebo něco- někam táhne. 

  Nejhorší bylo když mi došlo, že se nemohu nadechnout, že nemohu udělat prakticky nic. 

  Ta osoba- nebo věc- mě pustila a slyšela jsem vzdalující se kroky. 

  Nepamatovala jsem si nic. Nevím, co se stalo, nevím, kde jsem, nevím, proč se nemohu nadechnout, nevím, proč je mi zima, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout. 

  Z přemýšlení mě vytrhl až pocit, že mě někdo zvedl ze země a chvíli mě někam nesl. Byl ledový jako Smrt, ne že bych snad věděla, jak ledová je Smrt. Pak se zastavil a dost nemotorně mě někam upustil.  Bylo tam dost těsně, ať už to bylo kdekoli. 

  Cítila jsem, jak mnou ten někdo pohybuje, jako by mě chtěl naaranžovat. A příjemné to nebylo.
  Pak přestal, konečně, a ozvalo se prasknutí.

  Měla jsem pocit, jako by mě někdo rozdrtil. Násilím mi otevřel víčka a já viděla. A bylo to to nejhorší, co jsem kdy viděla. 

  Viděla jsem svůj odraz v malé lesklé tabulce. Zrcátko.

  Ale nebyla jsem to já. I přesto, že si nepamatuji, jak jsem vypadala, tohle jsem prostě nebyla já. 

  Viděla jsem tučňáka lidské velikosti, možná by byl i roztomilý, ale s tou krví, která tekla všude- zdůrazňuji VŠUDE- a kašovitou hmotou, která dříve snad bývala masem, vypadal tučňák spíše jako zrůda z noční můry malého dítěte. 

  Jediné, co mi připadalo povědomé, byly oči. Mé oči. 
  Když mě omrzelo zírat na tu zrůdnost v zrcátku, všimla jsem si rukou, které zrcátko křečovitě svíraly. Fialových rukou. Fialová. Zamrazilo mě na mém, řekla bych, že teď už neexistujícím těle. Z nějakého neznámého důvodu, který si nepamatuji, nesnáším fialovou.

  Pohledem jsem pomalu putovala až k hlavě oné osoby. 

  Ze samotné tváře oné osoby se nedalo vyčíst nic. Ale oči, tmavě růžové oči, které mě mimochodem bedlivě pozorovaly, prozrazovaly jakýsi soucit, nadšení a štěstí zároveň. 

  Na dvě části rozdělené dlouhé uši se tyčily nad velkou kulatou hlavou. 

  Nepřirozeně velká černá bambule znázorňující nos ležela nad o kus níže umístěnou velkou tlamou plnou bílých půlkruhových zubů. 

  Bonnie.

  Nedokázala jsem rozeznat, jestli se usmívá nebo mračí, ale řekla bych, že se usmíval. 

  Pak se ozval uši trhající zvuk. To mě ani nevyděsilo, přece jen jsem už neměla žádné uši, které by mi ten zvuk utrhl, mnohem více mě vyděsilo, že jsem tomu příšernému skřípavému zvuku rozuměla. 

  ,,Tak co?'' Asi tak to znělo. 

  Nechápavě jsem se zamračila a nevěděla co dělat. 

  ,,No?'' Zaskřípal znovu. 

  ,,Co?'' Vypáčila jsem ze sebe. To mě vyděsilo ještě více. Byl to stejně skřípavý zvuk, jen o trochu... hlubší? Jak to, že mám hlubší hlas než kluk?!

  ,,Co na to říkáš?'' Zaskřípal netrpělivě. 

  Vlastně to znělo stejně jako normální hlas. Nevím, co jsem řešila. 

  ,,Nevím,'' znovu jsem se podívala do zrcátka. 
  ,,Je to moje práce, líbí se ti to?'' Zaskřípal nadšeně. 

  ,,Nevím,'' zopakovala jsem. 

  ,,Tak se vyjádři,'' udělal zvuk, který zněl skoro jako zahihňání. 

  ,,Já nevím,'' podívala jsem se zpět na něj. 

  ,,Víš vůbec něco?'' Zasmál se. Svým způsobem to bylo to nejsladší zasmání, jaké jsem zatím slyšela. ,,Jak se jmenuješ?'' 

  ,,Nevím,'' podívala jsem se na něj naprosto vážně. ,,Nepamatuji si ho.''
  ,,Aha,'' zaskřípal starostlivě a nepřítomně se ohlédl. ,,A pamatuješ si něco?''

  Chvíli jsem váhala. Vzpomněla jsem si na jeho jméno, to nemůže být jen tak. Dokonce jsem si pamatovala, že nemám ráda fialovou. Nakonec jsem mu stejně odpověděla že ne. 

  ,,Takže si nepamatuješ ani co se ti stalo?'' Zase se na mě otočil. Byly to obavy, co jsem zahlédla v jeho růžových očích? 

  ,,Ne, nepamatuji si nic,'' to nic  jsem zdůraznila aby mu to neušlo. 

  ,,Aha,'' pak se najednou otočil, tak prudce, jak to u osoby jeho šroubů jde, a rychle odešel pryč. 

  Nevracel se dlouho, možná několik dní, týdnů, měsíců, nebo to možná bylo jen pár hodin, ale mě to připadalo jako věčnost. Dost nudná věčnost.

  Když se konečně vrátil, nezdálo se, že by mu má samota vadila. 

  ,,Pořád nic?'' Připomněl mi ten skřípavý zvuk. 

  ,,Asi ne,'' zavrtěla jsem hlavou. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem hlavou ani nehnula. 
  ,,A nechceš se naučit pohybovat? Abys s námi šla na lov nočního hlídače,'' zase to sladké zasmání. 
  Počkat...! Noční hlídač?! Proč mi to něco říká?

  ,,Jasně,'' prohodila jsem zamyšleně. 

  Noční hlídač, noční hlídač, noční hlídač. M. Je to něco na M. 

  ,,Bonnie?'' Vyhrkla jsem. 

  ,,Já ti řekl svoje jméno?'' Zamračil se na mě. 

  Ticho. 

  ,,Jak...?'' 
  ,,Nevím, prostě vím, že se tak jmenuješ,'' sklopila jsem zahanbeně oči. ,,Smím se na něco zeptat?'' 

  ,,No?''

  ,,Ty víš co se mi stalo?'' 

  ,,Ne, proto jsem si myslel, že mi to řekneš ty,'' odpověděl nic neříkajícím hlasem. 

  ,,Ten hlídač,'' zase jsem se na něj podívala. ,,Jak se jmenuje, nevíš?''

  ,,Nikdy mě to nezajímalo,'' znovu nic neříkající hlas. ,,Ale jestli je to tak důležité, zjistím ti to.''
  ,,Děkuji,'' i když jsem věděla, že to nevidí, usmála jsem se. 

Woohoo! Epilog! :D Dalo mi to pěkně zabrat, věřte tomu nebo ne. Napsala jsem ho už předevčírem, ale nějak se mi to nezdálo, tak jsem to smazala a včera napsala znovu. A teď jsem to dopsala! Yey! :D Já vím, jsou dvě ráno, ale já jsem to prostě potřebovala dopsat a vydat, jinak bych to zase smazala a přepsala a... skončilo by to katastrofálně :D Nicméně, ten epilog jsem měla naplánovaný už od Úvodu... tedy... Bonnie do toho přibyl až někdy před týdnem, ale na tom nesejde! :D Takže snad se vám tahle moje slátanina alespoň trochu líbila, strašně moc děkuji každému, kdo to dočetl do konce a snad zase někdy u nějaké další slátaniny! ...možná mám teď něco v plánu... 3:D Tak ahojdááá!! :))