The Second Face

1. Kapitola

Jak jste asi už zjistili jsem Lily a je mi 16 a asi bych Vám měla říct, kdo nebo co vlastně jsem. Já bych o sobě řekla, že se ze mě stala zrůda, ale to by každý mohl pochopit jinak. Takže bych měla začít vyprávět pěkně od začátku a vrátit se do minulosti, aby jste vše pochopili jako já.

Bylo mi 15let, když se můj život obrátil vzhůru nohami. Byla jsem obyčejná holka, která měla spoustu plánů a byla šťastná. Měla jsem šťastnou rodinu, spoustu kamarádů, přítele a věnovala se věcem, co mě bavilo. Ale pak přišel ten osudný den...
Měla jsem trénink v pole dance (tanec u tyče). Pole dance byl můj život, věc, co mě bavila a naplňovala. Pro mě to bylo umění, které mě stálo dřinu, ale výsledky stály za to i ty modřiny stály za to všechno. Když mi skončil trénink čekala jsem až pro mě dojedou rodiče... Ale oni stále nejeli a ani mě nezvedali telefon, tak jsem si myslela, že jim do toho třeba něco vlezlo. Tak jsem šla na autobus a jela za Jacobem. Jacob byl v té době můj kluk.  
,,Ahoj zlato, copak tu děláš?" zeptal se překvapeně.
,,Ahoj miláčku, naši pro mě nedojeli na trénink...nejspíše se zdrželi v práci." řekla jsem a šli jsme dovnitř. Posadili jsme se na sedačku a Jacobe donesl pití. Pustili jsem televizi a povídali si. Najednou začali právy.
,,Dnes kolem čtvrté hodiny se stala dopravní nehoda, při které zemřeli dva dospělí lidé, muž a žena a jedno dítě." zaznělo z televize. Oba jsme s Jacobem zpozorněli a podívali se na televizi. To co jsem spatřila mě šokovalo. Bylo to naše auto, co mělo tu nehodu a mí rodiče včetně s bratrem jsou ti, co zemřeli. Ale jak, jak je to možné.
,,Řidič nejspíše utrpěl mikrospánek...." více jsem neviděla ani neslyšela. Mé oči začali zaplavovat slzy a já začala vzlykat.
,,Stalo se něco lásko?" podíval se na mě starostlivě Jacob.
,,To mí rodiče zemřeli i s mým bratrem... Oni měli tu autonehodu." rozbečela jsem se. Jacob mě objal a pevně mě držel, já stále bečela...tak jsme tam seděli hodiny.
,,Zlato, měla by sis odpočinout. Pojď zavezu tě k tobě domů a odpočineš si." řekl a pomalu se zvedl. Chytl mě do náručí a nesl k auto. Posadil mě, a pak si sám nasedl. (Jacob měl v té době, když jsme spolu chodili 21, takže byl o hodně starší.)
,,Zůstaneš tam se mnou." podívala jsem se na něj s očima plnými slz.
,,To víš, že tam budu s tebou. Budu s tebou tak dlouho, jak budeš potřebovat. Vždy tu budu pro tebe, na to nesmíš zapomenout." řekl pěkně a já jen přikývla.
,,Máš klíče?" zeptal se Jacob a já jen přikývla. Zahrabala jsem v tašce a vyhrabala klíče, na kterých jsem měla fotku s rodičemi a bratrem. Slzy se mi znovu spustily z očí. Jacob si vzal klíče a odemkl dveře. Vzal si mě do náruče a položil mě na mou postel.
,,Jdu udělat něco k jídlu." oznámil mi a zmizel z pokoje. Ležela jsem na posteli jako tělo bez duše, byl to hrozný pocit. Hlavou se mi začali honit vzpomínky. Vzpomněla jsem si na to, jak se před půl rokem narodil bráška. Když jsem přijela s taťkou za mamkou do nemocnice. A poprvé uviděla mého malinkatého brášku, poprvé ho držela v náručích, konečně jsem se dočkala sourozence. A po půl roce mi zmizel, to je tak nefér. A zmizeli u mí rodiče, kteří mě i jeho milovali nade vše. Zase jsem se rozbečela. Proč je život, tak nespravedlivý? Najednou jsem ucítila, jak si někdo lehl vedle mě a objal mě kolem pasu. 
,,Všechno bude zase dobré, spolu to zvládneme." zašeptal mi do ucha. Leželi jsme vedle sebe a po mém obličeji se kutálely slzy, přála jsem si, aby jsem mohla vrátit čas a nic takového se nestalo. Z mého přemýšlení mě probudil zvonek.
,,Jdu tam, odpočívej." řekl Jacob a stoupl si. Slyšela jsem, jak šel se schodů dolů a otvíral dveře. Pak jsem slyšela jen nějaké mužské hlasy, ale nerozuměla jsem tomu, co říkají. Za chvíli šel Jacob zase do schodů.
,,Láska je tu policie a chtějí mluvit s tebou, posadil jsem je do obýváku. Pojď." přišel ke mě a pomohl mi na nohy. Celou dobu mě podpíral, abych nespadla, jelikož jsem byla vážně hodně slabá a mé nohy mě sotva držely. Se schodů mě snesl a v obýváku jsem si sedla do křesla. Policie mi oznámila něco, co jsem už dávno věděla... Potřebovali se mnou,ale vyřešit to co bude dál. Jsem bez rodičů a bylo mi teprve patnáct. Jacob se rozhodl, že se o mě postará, takže to nějak prošlo a já nemusela do děcáku, za což jsem byla velmi ráda. Náš dům jsme prodali a peníze si rozdělili na půl, jelikož mě Jacob živil.