The Second Face

43. Kapitola

Seděla jsem na židli a sledovala Diega, jak neustále píše. Seděla jsem tam už hodiny a dost mě to nudilo. Během pár minut jsem, ale uslyšela, jak se dole otevřely dveře. Jack a Harry!!
,,Hra začíná." zasmál se Diego a vytáhl ze šuplíku pistoli a přišel ke mě.
,,Stoupni si!!" přikázal mi. Já jsem jen přikývla a poslušně jsem si stoupla. Namířil mi pistoli ke spánku a celým mým tělem projela zima a strach. Bála jsem se toho co se bude dít. V pracovně bylo naprosté ticho, slyšela jsem Diegův klidný dech a po té mé rychlé dýchání a tlučící srdce, které jako by mi mělo každou chvíli vyletět z hrudníku. Tento pocit jsem ještě nezažila, když jsem se naposledy bála o život, nebála jsem se tolik jako teď. Každá sekunda ubíhala hrozně pomalu, začínala jsem se potit a mého těla se zmocňovala panika. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem.Pohybu jsem se bála, jelikož jsem bála té pistole u spánku. Přála jsem si, aby toto byl jen hnusný sen a já se probrala. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela, bohužel jsem stála na stejném místě a pistoli jsem měla stále u hlavy. Uslyšela jsem, jak někdo kráčí po schodech. Věděla jsem, že je to Jack a Harry, chtěla jsem je někam varovat, ale netušila jsem jak.
,,Těšíš se?" zašeptal mi Diego do ucha, ale já dělala jako bych nic neslyšela. Naslouchala jsem jestli něco uslyším, slyšela jsem jen to, jak se někdo stále přibližuje, podlaha kousky vrzala, někdy jsem zaslechla i hlasy. Bála jsem se toho, co se bude dít dále. Najednou vše utichlo, žádné zvuky, naprosté ticho. Můj dech se zrychloval a srdce jako by chtělo vyskočit. Hypnotizovala jsem dveře a čekala kdy někdo vtrhne do dveří a zahrání mě. Začala jsem být nervózní, když se delší dobu nic nedělo. Bála jsem se a to hodně. Najednou se pohnula klika, chtěla jsem zakřičet, ale nemohla jsem.
,,Jestli vydáš jediný zvuk, zastřelím tě." zašeptal mi Diego do ucha a já je na suchu polkla. Věděla jsem, že on by toho byl schopný a já nehodlám riskovat. Svůj život jsem začínala mít konečně ráda a on mi to nesmí zkazit. Během chvíle se otevřely dveře a v nich stál Jack a Harry. Oba měli v rukou pistoli a mířili na nás. Asi je překvapilo, že jsem zde i já....
,,Miláčku" zašeptal Jack. Nejraději bych se za ním rozběhla, ale nešlo to.
,,Pusť aspoň ji!"zakřičel na něj rozrušený Jack.
,,Ona je moje, ty jsi mi ji vzal a já jsem si ji potom vzal zpátky." zasmál se tím jeho protivným smíchem. Jack se na mě smutně podíval a už nic nenamítal.
,,Běžte do prdele a jí se nic nestane." zakřičel na něj po chvíli Diego. Prosebně jsem se podívala na Jacka a potom na Harryho, nechtěla jsem, aby mě tu nechali s ním.
,,Tento spor musí nějak skončit. A buď zemřeš ty a nebo já." řekl klidným hlase Jack. Po těchto slovech mi začaly stékat slzy po tváři. Nechci, aby se Jackovi něco stalo. On je důvod mého života.
,,Tak to tento spor musíme, co nejrychleji skončit." odpověděl mu Diego.
,,Tak ji pusť a my si to vyřídíme mezi sebou." vyjednával Jack.
,,To by bylo moc jednoduché." nenechal se Diego. Asi není tak blbý a ví o co se Jack pokouší. ,,Ona je prostě moje." dodal. Poslouchala jsem tento rozhovor a chtělo se mi čím dál víc bečet, toto všechno jsem zavinila já. Je to moje vina. Jediné, co jsem si teď přála bylo, abych zemřela. Všichni na sebe stále mířili zbraněmi a čekalo se, kdo vystřelí první. Nikdo prostě nechtěl udělat chybu. Přála jsem si, aby to bylo rychle za mnou. Najednou mi zmizela pistole od spánku, ale Diego mě stále pevně svíral. Uslyšela jsem první výstřel a v momentě jsem zavřela oči. Bála jsem se je otevřít...