The Second Face

4.Kapitola

Ležela jsem v posteli a hlavou mi proudilo spoustu myšlenek...

Ale žádná z těch myšlenek nebyla pozitivní, vracela jsem se zpět do budoucnosti... Vzpomínala jsem na všechny ty špatné dny, na všechny ty bolesti...

Když jsem si naposledy profesionálně zatančila u tyče. Vžila jsem se pořádně do hudby a dělala to, co mě baví a naplňuje, tančila na své oblíbené písně, točila se u tyče a chtěla v tom pokračovat. Měla jsem našlápnuté na nadějnou kariéru, mohla jsem si splnit sen a můj život mohl být úplně jiný. Ale ten osudný den mi všechno změnil...Skončila jsem s tančením a těšila se až rodičům oznámím, že jsem jedna z nejlepších a můžu se dostat na mistrovství republiky v pole dance. Sbalila jsem si sportovní tašku, oblékla si čisté věci a seděla na schodku a čekala až přijede to známé auto. Ale nedočkala jsem se, nikdo mi nezvedal telefon, a tak jsem myslela, že třeba spí a nebo se někde zdrželi. Napsala jsem jim tedy zprávu, že jdu k Jacobovi.
Když jsem došla k Jacobovi chtěla jsem mu tu novinku oznámit, jelikož to byla moje životní láska, měli jsme tolik společných plánů....Seděla jsem na gauči a najednou jsem to zaslechla ve zprávách. Doufala jsem, že je to shoda náhod, ale vše nasvědčovalo tomu, že ti lidé, co zemřeli při autonehodě jsou moji rodiče a můj bráška. V tu chvíli se mi celý život obrátil vzhůru nohama, můj život jako kdyby skončil a ze mě se stal někdo jiný. Jak kdyby ve mě něco umřelo. Přišla jsem o lidi, které jsem milovala a oni milovali mě. Jediný kdo mě držel nad vodou byl Jacob, byl to člověk, který se mi snažil celou dobu pomáhat a byl tu pro mě, i když jsem ho nevnímala, vlastně jsem přestala vnímat celý svět. Byla jsem jako mrtvá. Když jsem myslela, že je všechno lepší, chtěla jsem mu dát nějakou odměnu. Myslela jsem si, že on je ten pravý, že s ním chci přijít o panenství. A tak jsem mu vše zdělila, byl tak rád a já myslela, že s ním to poprvé bude pohádkové, ale mýlila jsem se...Byl bezohledný, nebylo to vůbec pěkné, bolelo to, přišla jsem si jako zneužitá. On pak klidně usnul a já ležela na posteli nahá, jako nějaká zneužitá děvka. Přikryla jsem se dekou a se slzami v očích a bolestí na srdci usnula. Ráno jsem se vzbudila, ale sama. Chvíli jsem poslouchala, jak se chystá si užít sex podle jeho představ s nějakou děvkou...Byla jsem znovu na dně, vrazil mi nůž do zad. První věc co mě napadla bylo vypadnout z tohoto domu, vypadnou pryč od něj, nechci s ním mít nic společného. Plná bolesti jsem se sbalila, sbalila jsem si těch pár věcí a peníze a odcházela. Ještě jsem ho vyrušila z jeho tvrdého a žhavého sexu. Chtěl mi vše vysvětlit, ale na tomto není co vysvětlovat. Užívá si za mými zády s nějakou děvkou a kdo ví s kolika si užíval, když jsem byla mimo...Na tomto nebylo, co vysvětlovat... Celý život mi zase skončil, byla jsem jako tělo bez duše.

Potom jsem začala dělat a vlastně do teď dělám něco, co se mi protiví. Spím s chlapy za peníze, říkám, že nejsem kurva, ale vlastně jsem... A teď si nějaký chlap začne zahrávat s mými city. Myslela jsem, že už žádné city nemám, ale nějaký chlap mi zase ukáže, že city mám... Ten debil mi vrátil zase zpátky mé vzpomínky a já nad nimi musím přemýšlet znovu a znovu.... Tyto vzpomínky mi vrtají hlavou znovu a znovu...vše se mi vrací zase zpátky. Usínám se špatnými vzpomínkami.

***

Budí mě zvonek. Oblékám si župan a jdu otevřít. U dveří stojí Zoe.
,,Dobré ránko." řekne s úsměvem, ale úsměv ji brzo přejde.
,,Dobré" odpovím rychle.
,,Ehm....jdu do obchodu, nepotřebuješ něco?" zeptá se.
,,Možná nějaké čerstvé pečivo." řeknu.
,,Dobře, tak já se pak stavím." usměje se a chystá se k odchodu.
,,Dobře, tak zatím ahoj." rozloučím se s ní a zmizím za dveřmi. Uvařím si silné kafé a sednu si na gauč, zapínám si televizi, kterou skoro vůbec nevnímám, jelikož mi pořád vše proudí hlavou. Za chvilku klepe na dveře Zoe, otvírám ji.
,,Tady máš to pečivo, nějaké koblihy, rohlíky a chleba. Kdyby jsi něco potřebovala, tak řekni." předá mi tašku s pečivem.
,,Jo, moc děkuju. Kolik jsem dlužná?" zeptám se a chytám po kabelce, ve které mám peněženku.
,,Nic, ty mi to vrátíš až budu potřebovat." řekne mile.
,,Ty ale nikdy nic nepotřebuješ, takže tady máš peníze." vytáhnu s peněženky dvě stovky.
,,Tolik to ale nestálo, takže to nemůžu přijmout." vypadne s ní.
,,Vem si to a nehádej se se mnou." řeknu vážně. Chvíli přemýšlí, ale nakonec si peníze vezme. Tak se mi to líbí. Pak se jen rozloučíme a ona zmizí mezi dveřmi. Zavřu za ní dveře a jdu pokračovat v mé rozdělané práci.