The vampire district (Larry Stylinson/CZ)

2.

*Louis*

,,Synu, každý z nás si tím prošel. Není to nic hrozného, bude to v pořádku."
Už asi tři hodiny mi tu můj táta opakuje to samé.
,,Tati, za prvé, to jsi mi už říkal, za druhé, nechovej se ke mně jako ke člověku. Jsem stejný jako ty, tak žádá přetvářka prosím. A za třetí, už mi řekni co mám dělat."
Už mě to unavuje. Neustálé "bude to v pořádku, neboj se, to zvládneš," a žádná pořádná rada.
,,Louisi, musíš se ovládnout. Vím že to není lehké, ale do teď jsi to zvládal. Já vím že jeho vůně je trochu lepší než vůně ostatních, ale nechceš ho přeci zabít ne?"
,,Ta představa je lákavá, ale ne. Tohle bych mu neudělal.."
,,No vidíš. Tak v jeho přítomnosti nedýchej. Vím že je to zvyk, ale nedýchej. Jen zvedej ramena, ať to není pro ostatní divné. A snaž se s ním skamarádit. Buď hodný, časem mu to stejně řekneš."
,,Fajn, díky. No já jdu, dneska to snad zvládnu."
,,Jo a jak půjdeš po cestě na nějaké zvíře, buď opatrný, Fizzy slyší nějaké nové zvuky, tak ať se ti nic nestane."
,,Lottie, prosím nehrabej se mi v mozku a Fizzy, já to taky slyšel, a neboj, nějak to zvládnu."
Už jsem si zvykl na to že má sestra Lottie dokáže číst myšlenky a Fizzy má zvýrazněné smysly. Ale občas mě štve, že si nedokážu udržet nějaké věci pro sebe. 

Během zlomku vteřiny jsem se ocitl u lesa. Mířil jsem na sever, tam je hodně divokých zvířat. Rychle a potichu jsem proběhl les, a za vteřinku jsem slyšel krásný zvuk. Jeleni a srnky. Celé stádo. Asi tři jeleni a devět srnek. Pomalu jsem se k nim připlížil a vybíral si mou snídani. O chvilku později jsem se rozhodl pro velkého vůdce, ten byl doslova k sežrání. Jednou ruku jsem natáhl dopředu, nohou jsem se odrazil o kámen a dopadl jsem těstě před něj. Ten zmetek se chtěl bránit a utéct, ale nepovedlo se mu. Chytil jsem ho za jeho obrovský krk a už jsem cítil tu známou chuť krve. 

Ještě jsem si dal asi tři srnky, to by mělo stačit. 

*Harry*

Šel jsem lesem. Mysl mi říkala ať se odrazím a běžím, ať se nezastavuji a běžím dál a dál, ale já šel. Kráčel jsem krok za krokem, byla to velmi pomalá chůze. Najednou se přede mě postavil on. Jeho dříve červené oči měly teď čistě modrou barvu. Podíval jsem se na něj a hned sklopil pohled. On vzal nůž, dal mi ho pod bradu a tlačil nahoru. Nechtěl jsem aby mě probodl a tak jsem se mu podřídil a zvedl hlavu. Díval jsem se mu do těch jeho očí ale to mi bylo k ničemu. Během jediné vteřinky se za mě postavil a chytil mě za vlasy. Tahal je dolů, a tak jsem se musel celý prohnout dozadu a dívat se na něj zespodu. Aniž bych stihl něco udělat, čepel nože mi projela krkem a já padal k zemi. V poslední vteřině života jsem viděl jeho. Usmíval se a ukápla mu slza, která dopadla na mé tělo. Během jedné setiny se otočil a už byl pryč, a s ním i jeho vůně. Necítil jsem nic, snažil jsem se pohnout rukou nebo nohou ale nešlo to. Říkal jsem si že nesmím zavřít oči, bohužel ani to jsem nedokázal. Oči se mi pomalu zavíraly únavou, a já viděl svět na poslední zlomek sekundy. Potom už jen tma, tma a tma.

Rychle jsem sebou trhl a vstal z postele. Jen sen. Jen ošklivý sen, říkal jsem si. Nemám rád sny. Buď se mi zdá o něčem tak krásném, že se to nikdy nestane nebo o něčem tak zlém, že s mým štěstím se to může stát do nejbližších deseti minut.

Dneska zase do školy. Moc se mi nechce, ale musím. Na snídani jsem si udělal toasty se salámem, sýrem a kečupem. Rychle jsem to snědl a pospíchal na první hodinu.

Ve třídě jsem si sedl na své místo, a vedle mě už čekal můj nový spolužák. Hned co jsem si sedl, všiml jsem si papíru na mé lavici. Omluvenka. Pomalu jsem se na něj podíval. 
,,Díky," řekl jsem a pokusil se o úsměv.
,,Slíbil jsem to. Promiň že jsem se ti nepředstavil. Jsem Louis Tomlinson. Ty jsi Harry..?"
,,Harry Styles. Rád tě poznávám, Louisi."
,,Já tebe taky Harry."
Při jeho vyslovení mého jména jsem se lehce začervenal. On si toho samozřejmě všiml a neodpustil si malý smích. Já se taky zasmál ale to už přišel do třídy učitel. Začal něco vykládat ale já ho neposlouchal. Pozoroval jsem Louise který seděl vedle mě a vypadal že ho učitelův výklad strašně nadchl. Zhruba po čtyřiceti minutách se na mě podíval a lehce se usmál. Já rychle odvrátil pohled.
,,Vím že jsi mě pozoroval," řekl a já se zase začal červenat.
,,Na tom není nic špatného, já tě taky rád pozoruji když spí-"
Na konci věty se zadrhl a přestal mluvit.
,,Dokonči to." rozkázal jsem ale on sebou jen trhl.
,,To je jedno, hodina už končí. Um...Čau."
Hned jak domluvil a zvedl se z židle, začalo zvonit. 
Snažil jsem se nad ním nepřemýšlet, ale marně.

Škola utekla rychle. Doma jsem se ani nenamáhal se sprchou, jen jsem se převlekl a šel ven. Bylo docela škaredě, tak jsem šel do lesa. Chvíli jsem pomaličku šel, když jsem si uvědomil že tohle odněkud znám. 'Jasně, ten sen,' pomyslel jsem si. Šel jsem dál, ale po chvíli lesního ticha jsem za sebou uslyšel rychlé kroky. Dech se mi zrychlil, a já začal být nervózní. Jen tak jsem se tam točil, zkoumal stromy a hledal nějaké zvíře co by mohlo být autorem těch zvuků. 'Nebo člověka. Mohl to být člověk,'   ozval se můj vnitřní hlas ale já ho rychle utišil. Pomalu jsem se otočil abych mohl jít dál, ale abych se někam mohl dostat, to by přede mnou někdo nemohl stát. Díval jsem se mu na špičky tenisek. 'Tak, a teď je po tobě, Stylesi,'  probíhalo mou myslí. Já pomalu ten hlas v hlavě začínal nesnášet.