Want more [Harry Styles fan fiction]

Twelfth

"Aha," nejistě jsem se ošila. "Oni... říkali hlouposti, tak jsem to jen uvedla na pravou míru."

"Myslí si, že jsem do tebe zamilovaný." zkonstatoval.

"A co když je to pravda?" jeho dech až moc blízko mojí tváře mě donutil otevřít oči. I přes tu tmu jsem na něj viděla. 

"O takových věcech se nežertuje," zatajila jsem dech. Zatřepal hlavou, jeho vlasy mě pošimraly na tváři. "Nikdo tu nemluví o žertech." Řekl prostě.

Byla jsem vážně zmatená. O čem to mluví? Proč to dělá? Už tak se cítím provinile, teda, zatím jsem neměla moc možnost se tak cítit, ale vím, že to příjde a on ještě začne s takovými řečmi. 

"Chápu..." odpověděl na mé mlčení. "Prostě dělej, jako bych to nikdy neřekl."

"Ach Harry," zabědovala jsem a pozdvihla se na loktech, abych mu mohla čelit. Byť byla tma, nebylo zastřeno, a tak jsem díky venkovnímu osvětlení viděla alespoň rysy jeho tváře.

"Řekni mi pravdu, buď upřímný. Ty ses zamiloval? Opravdu to myslíš víc než přes postel?"

Neuvědomila jsem si, že ho držím za ruku, dokud nezesílil stisk. "Naprosto vážně," dostal skrz zuby. "Ale jak," zalkla jsem se.

"Proč? Já myslela, že tohle ty neděláš. Že to nic neznamená."

"Už u vás. Ten den, kdy jsi mi pomohla," bezradně padl do peřin. "To by snad udělal každý." zamumlala jsem. 

"A v tom to právě je!" vystřel se.

"Neudělal, neudělal a ty to víš. Každý normální by mě totiž poslal do prdele, ale ty jsi se mnou strávila noc a držela mě celou tu dobu."

"Harry já, prostě..." Vlastně jsem ani nevěděla, co chci říct. Nebo co cítím. Místo všech slov jsem se položila zpět k němu, dlaň mu položila na hrudník a zavřela oči. Nechci brečet, nemůžu brečet, ale kruci, co mám asi dělat? Jsem teď zmatená, v situaci, ve které bych si nikdy ani nepředstavovala, že se ocitnu, a co je nejhorší, chci to nechat všechno za sebou. Svoje plány, Andyho... chtěla bych tu zůstat s Harrym napořád. 

"Nemůžu chodit se zpěvačkama ani modelkama, protože pak mě to zase stáhne k tomu, jaký jsem byl předtím. Já vedle sebe potřebuju někoho, kdo mi bude připomínat, jaký doopravdy jsem, bude mě držet nohama pevně na zemi. To tebe potřebuju." chytil mou dlaň zpět do své.

"Ty nepotřebuješ nikoho, Harry," povzbudivě jsem se usmála. Nebylo by teď nejlepší sbalit se a chytit první vlak do Holmes? Bože, Harry Styles si myslí, že je do mě zamilovaný. 

"Cítíš jenom vděk, že jsem tu s tebou, že jsem ti pomohla, žádná zamilovanost." Koho z nás dvou jsem přesvědčovala?

"Ty nemáš ani tušení, co já cítím." S hlasitým zavrzáním jsem sebou plácla zpět do postele. Honilo se mi to v hlavě, pořád dokola. Vybavovala jsem si Andyho a taky Harryho. Všechny dobré i zlé momenty. Kdy se to stalo, že jsem byla zahnána takhle do kouta? Nejhorší je, že jsem se tam zahnala sama, protože nevím, co chci.

"Já mám hrozný strach." špitla jsem.

"Nevím, jestli ho ještě miluju, ale je tak těžké se oprostit od někoho, u koho mám tu jistotu a s kým jsem strávila takovu dobu."

"Já vím," povzdychl si. "Ale s Andym nebudeš šťastná, unudí tě k smrti."

"A co mám dělat? Mám ho opustit? Andyho?" samotné mi to znělo dost absurdně. Já si s ním přece byla souzená, všichni to říkali.