Want more [Harry Styles fan fiction]

First

"Přijede kdo?" zvědavě jsem zvedla obočí a na prst si natočila další pramínek. Ne, že bych Harryho neznala, všichni znají Harryho Stylese, jen jsem tomu prostě nemohla uvěřit.
Kdysi jsme spolu chodili na základku, ale on byl ve sportovní třídě společně s Andym. V šestnácti se dostal z Holmes Chapel a od té doby ho nebylo. Nestěžovala jsem si, tehdy jsme se skoro neznali, tak jsem neměla proč se zajímat…

"Ve škole jsme se bavili," pokrčil rameny, jako by to bylo snad jasné. Tak určitě, ale nikdy jsem si nevšimla, že by byli až tak velcí přátelé, aby to znamenalo, že po tak dlouhé době přijede zrovna za Andym a přespí u něj - nás v bytě několik nocí.

"Byli jsme dost dobří přátele." připustil později, když jsem se na něj dívala s úsměvem a pozdvihlým obočím.

"Mrzelo mě, když pak odjel. Chvíli jsme se kontaktovali, ale on pak přestal. Tuším, že to bude mít co dočinění s tím, že začal vymetat bary a chodil se štětkami." zašklebil se a já překvapeně vykulila oči.

"Bude tu tak trochu na nápravu, tak ho ber s rezervou" stáhl mě k sobě do klína. Ruce jsem mu obtočila okolo krku a prsty mu pročesávala vlasy na zátylku.

"A jak dlouho, že tu bude?" S tím, co řekl, si získal mou plnou pozornost. Přeci jen, na nápravu je pár nocí málo, ne?

"Zatím na dobu... no, neurčitou:" vycenil zuby a já zapískala. No, na dobu neurčitou s cizím chlapem v domě, to bude asi sranda.

"Hele já vím, že to není ideální, ale já mu vážně chci pomoct." skenoval mě tmavýma očima a políbil mě na čelo. Copak se zrovna jemu dalo říct ne? Udělala bych pro něj první i poslední, kdyby to bylo v mých silách. "Snad to zvládnu." objala jsem ho a přitulila se.

Celý zbytek dne jsem pak připravovala jediný volný pokoj pro našeho budoucího "nocležníka" a za pár dnů byl tady jako na koni. Sledovala jsem ho, jak vystupuje z vysokého bílého auta a Andy mu pomáhá s taškami. Docela hlasitě zabouchl zadní dveře auta a ještě něco křičel po řidiči, který při odjezdu pouze zakýval z okna rukou. Ne, že bych lidi soudila podle prvního dojmu, ale u něj se jinak nedalo.
Už od pohledu byl... arogantní. A je zvláštní, že to Andy neviděl a usmíval se na něj, jako by to nebyly roky, co se neviděli.

"Liam je fakt kretén," slyšela jsem hudrování, když se otevřely vchodové dveře.

"Víš, Harry," ozval se Andy a já slyšela jen šustění tašek a zouvání se z bot.

"Já teď nebydlím sám."

"S kým? S rodiči?" zděšení v jeho hlase bylo trochu vtipné.

"No.. ne?" Dokázala jsem si představit, jak se Andy tváří, i když byl ke mně otočený zády.

"Clara Donnovan." musela jsem se usmát, když jsem slyšela, jakým hlasem říká moje jméno. Zbožňuju to.

"Neznám," odsekl kudrnatý a stále si mě nevšímal.

"Ale znáš, chodila s námi na základku."
Šlo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, až se mu nakonec ve tváři objevilo... zděšení? Zašklebila jsem se nad jeho výrazem.

"S tou šeredou?" rozchechtal se.

"Nosila hrozně velký brýle a rovnátka..." chtěl mluvit dál, ale zastavil se a pohledem spočinul na mně.

"Ahoj," nejistě jsem mávla rukou snažíc se ignorovat jeho hnusnou poznámku. Nebyla jsem  nejhezčí, ale z takových popichovaček jsme snad vyrostli, ne?
On se asi zasekl na střední, mentálně, nebo to prostě udělalo to, že je zvyklý vídat se s hezčíma, no já z těch let už taky vyrostla.

"Čau," odpověděl trochu vyoraně. I přes jeho hnusné chování jsem došla až k němu a podala mu ruku.

"Jsem Clara," usmála jsem se mile. I když si mě podle všeho pamatoval, v životě jsme spolu neprohodili ani slovo. Nejdřív koukal na mou ruku, pak zase na mě, a na konec se uráčil mou nataženou ruku stisknout.

"Harry," odpověděl jen. Celá tahle situace byla divná. A pro Andyho asi i komická, když se na nás viditelně bavil.

"Clara už dávno není ta šeredka, co možná bývala." Zastal se mě, i když trošku opožděně.

"Vidím." zamumlal Harry. Tváře mi musely zčervenat, ale jestli si toho všiml, nedal to najevo.

"Tak, chceš tu třeba provést?" Nabídla jsem se ochotně.

"Udělám to raději já, prosím prostři na stůl." prošel kolem mě Andy a políbil mě na líčko. Mlčky jsem teda přikývla a šla zpět do kuchyně, abych připravila stůl a jídlo. Talíře jsem připravila jen pro ně dva, já po vaření hlad nemám snad nikdy. Je to, jako bych byla nasycená jen z těch výparů. Osobně je tahle činnost jedna z mých nejméně oblíbených, co se týká domácích prací. Andy sice občas uvaří, ale jíst neustále těstoviny se sýrem nebo domácí pizzu, bych asi nezvládla. A tak to nejčastěji zbude na mě, i když jsem pak nonstop na telefonu s kamarádkou, která to má všechno už zmáklé. Je mi ale jasné, že takhle už to bude napořád. Jednou, až budeme mít rodinu, budu muset umět vařit.

"Jídlo!" zakřičela jsem přes celý dům a chvíli na to se ozvalo dupání po schodech. Pousmála jsem se. Na druhou stranu, vyvařovat pro takového jedlíka, jako je Andy, bude jedna radost.

"Voní to úžasně." než si sedl, objal mě. Místo naproti němu zaujal Harry, který se ale netvářil moc nadšeně. Asi je zvyklý na lepší. Nechala jsem ho být, i když v duchu jsem nadávala. Má tu být nějakou dobu, tak ať si zvyká, nebo vaří sám. Na jeho kyselý obličej se mi ale koukat nechce. Odešla jsem proto se koukat na televizi, ale místo toho jsem jen seděla a přemítala si v hlavě, jak asi bude vypadat několik dalších dní. Nevidím to moc růžově, abych pravdu řekla. Už když mi Andy řekl to, co řekl, nebyla jsem nadšená, ale jeho příjezdem se to znásobilo. Jen ať si nemyslí, že si někoho bude vodit k nám do domu. Na to ať rovnou zapomene!

Ale druhý den to bylo, jako by tam s námi vůbec nebyl. Ráno jsme snídali, Andy šel do práce a já zase šla na pár pohovorů se snahou najít si nějakou práci. Harryho jsme nechali doma na pospas vlastnímu osudu. Však už je taky dospělý a dokáže se o sebe postarat. K snídani jsme mu tam taky nějaké jídlo nechali, i když po cestě domů stejně budu muset nakoupit. Andy chodil domů pozdě, jako doktor občas bral i příslužby. Odjížděl ráno a vracel se večer, kdežto já chodila domů už kolem dvou - bez úspěchu. Kolikrát mi to zkazilo náladu na celý zbytek dne. Roky studia v háji, totálně, když teď nemůžu najít práci. Čekala jsem. Hodně dlouho jsem čekala na to, až se v mém životě stane něco převratného, ale všechno je to pořád stejné. Teď si jen najít práci, zasnoubit se, a pak jít na mateřskou s našim miminkem. Život mám nalinkovaný, aniž bych o to nějak moc stála. Ale nestěžuju si. Rozhodně nemám naivní představy o tom, jak nepůjdu do velkého města a nebudu mít život snů. Na to jsem až moc "střízlivá". Spokojím se s tím, co mi přinese tohle malé městečko a život s Andym. Miluju ho, víc nepotřebuju.