Want more [Harry Styles fan fiction]

Seventh

"Takových jako je ona, je jich tolik a nikdy nepromarní příležitost si takhle kopnout." mumlal nesrozumitelně.

"Bolí mě to." prsty zaryl do mého trička. "Já vím," sesunula jsem se níž, abych ho mohla objímat stejně pevně, jako on mě.

"Jenže tihle lidi nevědí, o čem mluví. Neznají vás."

Zhluboka jsem se nadechla, a pak se jen na kousek odtáhla.

"Pojď si lehnout, svléknem ti tu bundu, jo?" připadala jsem si, jako když mluvím s dítětem.

S vypětím všech sil jsem mu sundala kabát a i boty. Oddělala jsem peřinu a vlezla si pod ní jako první, aby mě mohl následovat a zase obejmout.

S jeho hlavou na svém břiše jsem ho pořád něžně hladila ve vlasech a po tváři doufajíc, že ho to trochu uklidní.

"Nikdo neví, jak mi je, když to slyším." zašpital tak, že jsem ho sotva slyšela.

"Všichni si myslí, že jsem silný a že to zvládnu sám. Jenže já už nechci být sám, jsem pořád sám." pravou rukou si trochu otřel tvář.

"Nejsi sám, jsem tady já a slibuju, že teď ti nikdo neublíží, dobře?"

"Dobře," zopakoval. Jeho kudrliny mě zašimraly na krku, takže jsem mu je odhrnula z čela dozadu.

Neviděla jsem mu do očí, ale za chvíli dýchal tak klidně, že jsem měla pocit, že spí. Trhla jsem sebou, když tichou místnost prořízla melodie mého telefonu. Opatrně jsem ho vytáhla ze svých kalhot, i když to šlo těžce, jak jsou upnuté a zvedla to.

"Ahoj," Ach, Andy. V pozadí byla slyšet auta, vlastně, hodně aut, a podle troubení to vypadalo, jako by stál v nějaké zácpě. Takže už je na místě.

"Ahoj," odpověděla jsem mu a volnou rukou objala Harryho ramena. Nevěřím, že to řeknu, ale byl roztomilý jako miminko. Vypadal úplně jinak, než normálně, zranitelně. Až moc zranitelně.

"Proč šeptáš?" Zeptal se zvědavě. Odpověď ale nemohl slyšet, když se ozvalo další hlasité zatroubení. Hned na to Andy sprostě zanadával.

"Něco se stalo, nechci o tom mluvit po telefonu, ale Harrymu není dobře, tak jsem zůstala s ním." odpověděla jsem popravdě.

"Aha..."odkašlal si. Najednou mi bylo nepříjemné, telefonovat s ním. Jedna moje část sice byla ráda, že se ozval, no ta druhá... prostě chtěla položit telefon a zabalit se zpět do teplé peřiny.

"Dorazil jsem do Liverpoolu, je to tu šílené, už půl hodiny stojím v zácpě." svěřil se mi a já kývla. Až pak mi došlo, že to vlastně nemůže vidět.

"Jo, hele já..." zasekla jsem se, když jsem zabloudila k Harryho obličeji a on na mě zespodu upíral pohled. Nespal, jak jsem si myslela.

"Budu končit, ahoj." položila jsem to a nečekala na rozloučení z druhé strany. Telefon tak tak dopadl na noční stolek, když jsem se ani nekoukala, kam ho házím. "Dobré ráno."

"Nespal jsem," oznámil mi a já se uchichtla.

"A chceš spát? Mám tě tu nechat?" zeptala jsem a poškrábala se na nose.

"Ne, nechoď pryč. Co kdybychom prostě jen..." zarazil se.

"Uděláme si něco dobrého a pustíme si film, co ty na to?" zdálo se, jako by mě o to spíš žádal. Jeho hlas byl pořád tak ochraptělý a rozladěný. Nebyl ve své kůži. Ještě pořád ne.

"Dobře," souhlasila jsem teda.

"Vytáhni z chodby chlupaté ovčí deky a dej je do mé a Andyho ložnice. Vyber DVD na které se chceš dívat a dej ho do přehrávače nahoře v pokoji. Já mezitím udělám něco k snědku." v hlavě jsem měla plán, co udělám. Jahody, které jsem původně měla na něco jiného, umyju a udělám k nim šlehačku a čokoládu.  V duchu jsem si představila, jak moc tím moje váha utrpí. Ne, že by mě to nějak trápilo. Naopak, už se na dnešní líný den těším. Udělala jsem domácí šlehačku, roztopila čokoládu v hrnci a s mísou plnou jahod došla nahoru.