Want more [Harry Styles fan fiction]

thirteenth - konec

Po snídani se Liam vrhl na kuchyň, zatímco já a Harry jsme odjeli do hotelu, abychom se převlékli. S tím, že se sejdeme v jednu, jsme se rozloučili. Pomohla jsem Harrymu se trochu zamaskovat a byla tak menší pravděpodobnost, že ho někdo pozná. Sama jsem se navlékla do džínů, trička, přetáhla přes sebe kabát a mohli jsme vyrazit.

Za chvíli před hotelem zastavil taxík, ze kterého vystoupil Liam, taky zamaskovaný, že ho šlo sotva poznat.

"Navrhuju procházku kolem Temže až k London Eye." řekl Harry hned po tom, co jsme se pozdravili.

"Nechám to na vás, vy jste tu doma," za oba jsem se zahákla a nechala se vést. Po cestě Liam neustále povídal všechno, co nestihl včera večer. Co se událo tady v Londýně, u něj doma a podobné věci.

"Chceš jít nahoru?" zeptal se Harry, když jsme došli až před to slavné Londýnské oko.

Je fakt, že by možná nebylo zlé se mrknout, ale to bych nemohla mít panickou hrůzu z výšek. Pomalu jsem zaklonila hlavu a nahlas koukla. Bože, to je výška.

"Asi to oželím."

"No ták, když jsi v Londýně, musíš jít na London Eye." protočil Liam očima a už mě táhli do fronty, která byla sice dlouhá, ale zato postupovala vcelku rychle.

Srdce jsem měla až v krku, když jsme nastoupili do skleněné kukaně a kolo se pomalu roztočilo. "Asi bych vám měla říct, že z toho moc mít nebudu," zapadla jsem hlouběji do sedačky a pevně semkla víčka k sobě.

"Mám strach z výšek." upřesnila jsem, když se oba nechápavě zatvářili. Měla jsem dost, abych vůbec rozeznala to, jak se tváří, když byli tak zamaskovaní.

"Neblázni a pojď sem." Za ruce mě Harry vytáhnul znovu do stoje a pevně mě chytil, kdybych měla náhodou v plánu utéct. V náruči jsem se mu přetočila, čelem k jeho hrudníku, do kterého jsem později zabořila svůj obličej.

"Claro, nebuď jak malá," zavrčel. Zoufale jsem fňukla, když mou hlavu pootočil k výhledu.

"Podívej, je to úžasný."

"Je to vysoko." odporovala jsem mu.

"Ale tady se ti nic nestane, vždyť tě držím." nasadil teda smířlivý tón.

"Hmmm," otevřela jsem nejdřív jen jedno oko. Harry mi dodával trochu jistoty, ale pořád ho nemůžu srovnávat s pevnou půdou pod nohama. Otočil se ke sklu bokem, takže jsem nemusela ani otáčet hlavu a viděla jsem všechno. Pominu-li to, že jsem ve vzduchu, tak to bylo vážně krásné. Dneska mimořádně svítilo sluníčko a krom Temže jsme v dálce mohli vidět i moderní budovy v City of London. Harryho ruce se okolo mě tentokrát obtočily zezadu a dlaně zakotvily na mém břiše.

"Tak to na to říkáš?" pošeptal mi do ucha. "Je to moc hezké," dala jsem mu za pravdu, ale ihned zvedla prst, když chtěl něco říct.

"Půdu pod nohama mám radši."

Chraplavě se zasmál.

"Jízda z daleka neskončila. Ještě můžeš změnit názor." Věděla jsem, že rozhodně nemluví jen o mém strachu. To mě taky donutilo pootočit hlavu a vyhledat jeho oči. "Máš pravdu."

Bála jsem se pořád, ale už jsem neměla tak panickou hrůzu jako na začátku. Už jsem otáčela hlavu zpět, ale jeho ruka mě zastavila. Zaznamenala jsem, jak se ke mně naklání a pak už jen jeho rty na těch mých. Nechala jsem se unést a pootevřela je. Jeho polibek netrval dlouho, protože si spíš než já uvědomil, že Liam stojí vedle nás.