Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Dvacátá kapitola

Julia Sharpeová si broukala společně s rádiem, když pozdě večer zahnula na příjezdovou cestu k domu. Uvědomila si, že je plná elánu a připadá si víc živá, než si připadala po celá dlouhá léta. Nevěděla, jestli se to Přebytečným podaří nebo jaký život povedou, když to vyjde. Ale poprvé, po nekonečně dlouhé době, se Julia necítila izolovaná a bezmocná, jako divák, který zvenku pozoruje svůj vlastní život, ale nikdy se ho plně nezúčastní.

Vypnula motor a zamračila se. Něco nebylo v pořádku. Světlo v kuchyni - přece ho nenechala rozsvícené. Nikdy nenechává světla zapnutá, nikdy.

Vyndala klíč ze zapalování, otočila se, aby otevřela dveře auta, ale než se jí to povedlo, otevřely se samy. Udiveně vzhlédla, a když uviděla, kdo tam stojí, zbledla.

,,Ach, paní Sharpeová. Zpátky z výletu, jak vidím. Vaši identifikační kartu, prosím."

Julia ji tiše vylovila z kabelky a podávala mu ji, jako by byla falešná.

Muž se chladně usmál. ,,A mohla byste mi prozradit, kde jste byla?"

Zdálo se jim, že jsou na cestě celou noc.

Anna se podívala na zápěstí a zjistila, že je teprve čtvrt a jednu. Myslela, že je mnohem víc. Jejím tělem proudilo tolik adrenalinu, že si připadala jako ve snu. Jako když to není ona, kdo se schovává v přítmí, ale někdo úplně jiný.

Za každým rohem, za který zahnuli, mohl být Chytač. Pokaždé, když se na ně někdo podíval, byla přesvědčená, že je po všem. Několikrát měli dojem, že je kdosi sleduje, a museli se přikrčit v průchodu nebo na schodech do suterénu. Nevěděli, jestli je najednou nezaženou do kouta nezajmou. Anna stále viděla pronásledovatele, i když za nimi nikdo nešel.

Po celou dobu se neodvážili promluvit, protože na sebe nechtěli upoutat pozornost a kromě toho stejně nebylo o čem mluvit. Anna s tichým obdivem pozorovala Petra,, jak rozhoduje o směru cesty a vybírá uličky, které jim umožnily se schovat, když potkali některého z Vyvolených. Přebyteční měli být touto dobou doma u svých zaměstnavatelů.Pokračovali v chůzi, Petrovy oči těkaly horečnatě kolem a Anna si připomněla jejich první setkání v Grange Hallu před několika týdny. Připadalo jí to jako měsíce, či dokonce roky.

Petr se každou chvíli zastavil, aby ověřil název ulice nebo jiného ukazatele, chvíli přemýšlel a potom přikývl, jako kdyby souhlasil sám se sebou nebo s něčím důležitým, a pak se opět dali do pohybu správným směrem. Anna ho pouze následovala, nesnažila se ho kontrolovat, na něco se ptát, ani se nestarala o bezpečnost. Plížili se Londýnem a ona se snažila zapomenout na bušení v hlavě a bolavá chodidla.

Rozsvítila se pouliční světla a město se začalo zalidňovat, a proto si našli malý zelený ostrůvek porostlý stromy a keři. Na několik hodin ses tam schovali, dokud nebyly ulice opět pusté, a potom se znovu vydali na cestu, hlavy sklopené, podobní stínům nebo kráčejícím mrtvolám.

Anně připadalo, že jí upadnou nohy, a zastavila se. Vtom se Petr zarazil a otočil se k ní.

,,Jsme tady."

Anna překvapeně zvedla hlavu. Byla tak zabraná do myšlenek, že téměř nevnímala poslední hodinu chůze, nevnímala, že Petr přidal do krok, a když si uvědomil, jak blízko domova je, vztyčil hlavu.

Rychle zatáhl Annu stranou a ona uviděla, jak klepe na okno u jejich nohou. Zaťukal jednou, dvakrát, pak počkal několik vteřin a klepání opakoval. Okamžitě se objevila tvář, za ní druhá a nakonec se dole po kamennými schody otevřely dveře. V příštím okamžiku strčil Annu někdo do kuchyně a objaly jí čísi ruce. Uslyšela tlumené výkřiky ,,Moje děťátko, moje děťátko" a něčí vzlykání. Nemohla popadnout dech. Stačila zavolat Petrovo jméno a pak jí hlava padla dozadu a všechno zčernalo.