Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Pátá kapitola

Grange Hall postavili v roce 2070 v novogeorgiánském stylu.

Vyprojektovali ho podle Sutton Parku, starého majestátního sídla z roku 1730, které se už dávno rozpdalo na prach. Zůstaly pouze fotografie. Současné Úřady obdivovaly jeho sloh a rozhodly, že všechny správní budovy se mu budou podobat. Pouze krémovou barvu nahradila šedá, protože lépe odolávala živlům, a také stropy byly nižší. Nižší stropy znamenaly menší náklady na vytápění v zimě, při rostoucí ceně energií. Vysoké stropy byly v současné době luxusem, který si nemohl dovolit každý.

Zpočátku v Grange Hallu sídlilo Ministerstvo důchodových dávek, ale brzy to zde pro ně bylo příliš malé. Potom byl dům několik let opuštěný až do doby, kdy přijali zákon Přebytečných a začali pro ně zřizovat koleje. Původně zamýšleli vybudovat nové, jednoúčelové stavby s nejnovější technikou a učebními pomůckami, aby tam mohli vychovávat poslušné, tvrdě pracující a zodpovědné pracovní síly. Mezitím narychlo přestavěli Grange Hall pro rostoucí počet Přebytečných, které sesbírali po celé zemi. Během let Ministerstvo pro Dlouhověkost a Přebytečné pravidelně předkládalo plány a studie - většinou když problém Přebytečných dostal na starost někdo nový. Byly to plány budov podle evropského modelu pro deportaci, do kterých by se přestěhovala všechna tři střediska v Británii. Ale pokaždé to skončilo jen plány. Změna by totiž znamenala riziko a vedla by k nestabilitě, nové technologie by přinesly další zvýšení spotřeby energie, a hlavně, nikomu na Přebytečných nezáleželo. Nakonec zvítězila lhostejnost a z Grange Hall se stalo nejstarší středisko pro Přebytečné. Koberce a barvy stěn se nezměnily od dob, kdy budova sloužila státním úředníkům. V jejích zdech se stále držel pach červených tkalounů a duch marnosti.

Margaret Pincentová nízké stropy v Grange Hallu nenáviděla. Otec ji vychoval v přesvědčení, že socioekonomický status každého člověka a výška stropu v jeho domě jsou ve vztahu přímé úměry. Ti, kteří umějí tahat za provázky a zmocní se extra poukazů na energii, se mohou těšit z vyšších stropů. Všichni ostatní byli nuceni se hrbit, klanět a odírat se o nízké stropy, jen aby jim bylo teplo. Otec paní Pincentové stále opakoval, že on se nikdy před nikým neskloní, tak proč by ho měl přinutit, aby se ohnul, jeho vlastní dům?

Samozřejmě Grange Hall nikdy nenavštívil a neprojevil o něj nejmenší zájem. Nebylo na tom nic divného; paní Pincentová se svým otcem nepromluvila ani slovo víc než čtrnáct let.

Teď pocítila důvěrně známý vztek, který jí sevřel žaludek, a nepříjemná hořkost jí stoupala do krku. Tak dlouho potlačované vzpomínky se draly do jejího vědomí. Ta nespravedlnost. Ta hanba.

Jaký má ale smysl vzpomínat? Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem, pomyslela si hořce. Stejná slova použil i její otec, když vyšla najevo pravda. Když ji opustil manžel, dal jí otec jasně na srozuměnou, že jí neposkytne žádnou finanční pomoc. Ani jakoukoliv jinou pomoc. A že určitě pochopí, proč už ji nechce vidět.

Zůstalo jenom na Margaret Pincentové, aby se o sebe postarala. A ona to dokázala. Objevila nabídku na práci v Grange Hallu a podala si žádost. Ignorovala přitom ironii situace. Lidé neměli o péči o Přebytečné zájem, a proto, ačkoliv Margaret neměla žádnou kvalifikaci a postrádala jakékoliv nadšení, jí místo okamžitě nabídli. Od té doby tady žije a snaží se ze všech sil potlačit v Přebytečných ve své péči veškerou odvahu. Je přesvědčená, že je třeba vzít dětem všechnu naději a vychovávat je tak tvrdě, jak jen to jde. Neprovozovala prázdninový tábor a nebyla tu jako náhradní matka. Tyto děti si nezasloužily být na světě, a pokud mají přežít, budou muset těžce pracovat. donutí je smířit se s osudem a celý život nést tíhu své viny. Tento slib dala Margaret Pincentová sama sobě. Byl zároveň jediný, který byla schopná dodržet.