Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Dvacátá čtvrtá kapitola

Margaret Pincentová s uspokojením zaznamenala, že Stephen vypadal stejně otřesně jako vždycky. Jeho sádelnaté tělo zcela zaplňovalo košili a kalhoty se mu bolestivě zařezávaly do břicha. Měl rudou flekatou kůži a vodnaté oči, které jako by se utápěly v hojném množství denně konzumovaného alkoholu. Zachvěla se při pomyšlení, že se za něj kdysi provdala.

"Takže, ty pro mě máš nějaké moc důležité informace?" zeptal se jí věcně. "Víš, mně vůbec nevyhovuje trmácet se celou cestu až sem. To jsi nemohla přijet za mnou do Londýna?"

Margaret Pincentová na něj upřeně hleděla.

"Posaď se, Stephene," přikázala chladně, zavřela za ním dveře a pro všechny případy je zamkla. Nechtěla, aby je někdo vyrušil. Ne dneska.

"Vidím, že tvoje kancelář je pořád stejná díra," poznamenal. "To nemůžeš nechat Přebytečné, aby ti ji uklidili? Možná by se tu mělo vymalovat."

"Mám ji radši takhle," nesouhlasila paní Pincentová a stále na Stephena zírala. Posadila se za stůl, na místo své moci. "Navozuje pocit strachu. Nová malba by mohla působit příliš... vlídně."

Stephen pokrčil rameny.

"Tu informaci," pokračoval, "předpokládám, že se jedná o uprchlé Přebytečné."

Paní Pincentová přikývla.

"A to nemůžeš říct přímo Chytačům? Víš, Margaret, já řídím velké oddělení. Takovými drobnostmi se obvykle nezabývám."

"Že ne?" Její tón zněl jízlivě a Stephen na ni udiveně pohlédl.

"Samozřejmě, že ne. Řídím policejní sbor, Chytače, přistěhovalecké oddělení, vězení... Nemám čas vůbec na nic."

"Skutečně?" přimhouřila oči, zatímco Stephen na ni bezvýrazně zíral. "Jak zajímavé."

"Margaret, ať je to, co chce, prostě mi to řekni a já zmizím. Možná by sis měla vzít dovolenou - vypadáš příšerně. Dávají vám tady dovolenou?"

Přátelsky se usmál, ale ona jeho úsměv neopětovala. Pomalu vstala.

"Stephene, co víš o tom chlapci?" zeptala se. "O tom chlapci Čekateli, který utekl. Petrovi."

Stephen se okamžitě otočil.

"Nic. Vůbec nic. Proč?"

Paní Pincentová prozkoumala jeho tvář a potom vykročila k oknu za stolem, které bylo, jako všechna ostatní okna v Grange Hallu, zakryté tenkým šedivým závěsem. Věděla, že před ní něco skrývá. "Znáš jeho původ?" otázala se.

"Pochopitelně ne. Máš pocit, že mám čas zkoumat původ Přebytečných?"

"Jenom toho jednoho. Jeho spis je tajný."

Ohlédla se a zjistila, že teď na ni Stephen hledí podrážděně. Ale zároveň v jeho očích zahlédla úzkost. Položila mu otázku, na kterou se bál odpovědět.

Potřásl hlavou. "Spis toho chlapce se mnou nemá nic společného. Je mi líto, Margaret, ale už musím jít. Možná si o tom promluvíme někdy jindy."

"Vypadá to, že u něj našli prsten," pokračovala paní Pincentová a očima se zabodla do Stephenových, které se během její řeči znatelně rozšířily. "Zlatý pečetní prsten s květinou vyrytou nahoře a písmeny AF uvnitř. Pamatuješ si na podobný prsten, Stephene?"