Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Šestá kapitola

Z Petra se vyklubal bystrý žák. Brzy věděl všechno o upořádání Grange Hallu, a když ho Anna zkoušela z každodenní trasy, ohromilo ji, že se ji naučil nazpaměť během jediného dne. Nemohla vědět, jak se soustředí v hodinách pro chlapce, ale při společných lekcích se choval dobře a byl slušný. Kdyby ji nesutále neoslovoval Anno Coveyoá, byl by jako kterýkoliv jiný Přebytečný. Hodinu přírodovědy dokonce absolvoval bez jediné poznámky, i když později, když spolu byli sami, vybuchl.

,,Jsou to všechno lži. Jenom lži!" mumlal a přitom se rozhlížel, jestli je nikdo neposlouchá. ,,Anno, musíš mi věřit. Tohle Matka příroda nechtěla..."

Anna zavrtěla hlavou. ,,Tvoji rodiče měli úplně jiné představy, proto si to myslíš," dodala přísně. ,,Neměl bys být naštvaný na pana Sargenta - zlob se na svoje rodiče. To oni porušili Deklaraci Oni tě sem dostali." Petr jako vždy nesouhlasil.

Na chodbách, v jídelně i jinde, kde je nikdo nemohl tajně vyslechnout, neustále nadával na Grange Hall, instruktory a na vše, na co jen Anna pomyslela. Většinou ho požádala, aby byl zticha a víc respektoval Matku  přírodu a nadřízené. Někdy ji ale přemohla zvědavost a začala se vyptávat na život mimo Grange Hall. Předstírala přitom, že ji to vlastně moc nezajímá. Ve skutečnosti byl Petr jako okno, kterým mohla Anna nahlédnout do venkovního světa. A pokušení dívat se bylo stále silnější.

Dům, ve kterém Petr bydlel, byl v Bloomsbury v Londýně. Kdysi dávno tu žila známá spisovatelka. To Annu zaujalo. Ona sama se v každém volné chvíli ukryla v dívčí umývárně a čmárala do deníčku. Vychutnávala si chvíle, ve kterých se pokoušela dát svému životu smysl, a nechávala volný průchod pocitům marnosti. Když byl Petr malý, strávil většinu času v podzemních pokojích rodného domu. Učili ho číst, psát, pracovat na počítači a klást otázky. Mohl číst knihy i noviny a měl odvahu vyjádřit vlastní názor. Anně se zdála úžasně vzrušující ta možnost číst příběhy, které nesouvisely s budoucím uplatněním. Ona četla knihy o Dlouhověkosti, pracích v domácnosti a obsáhlá nezáživná díla jako Hanba Přebytečných a Přebyteční zatěžují přírodu: Pojednání. Knihy vychvalovaly úspěch s Dlouhověkostí. V dlouhých odstavcích vysvětlovaly problém Přebytečných a Osvícený lidský postoj, který umožňoval Přebytečným pracovat, aby tak napravili spáchaný hřích a odůvodnili svou existenci. Anna znovu a znovu četla tyto knihy, těšila se nádhernými slovy i myšlenkammi a přesně formulovanými argumenty. Potvrzovaly všechno, co kdy slyšela od paní Pincentové. Dát jí život byl podvod, a jediné, co teď mohla dělat, bzlo pilně pracovat. Možná bude natolik užitečná, že jí třeba spáchaný přestupek prominou.

Petr naopak o těchto knihách nevěděl nic, ale vynahrazoval to znalostmi z vnějšího světa, které Anna nikdy neuvidí ani se jich nebude dotýkat. Vyprávěl jí, jak ho jednou za rok propašovali z domu a odvezli na venkov. Tam, na jednom obrovském hřišti, mohl běhat, aniž ho někdo uviděl nebo uslyšel. Během těch krátkých pobytů křičel a ječel, jak nejvíc mohl. Věděl, že zbytek roku stráví pouze šeptáním a opatrnými pohyby.

O svých rodičích moc nemluvil - vlastně vůbec -, ale prozradil Anně, že všichni dospělí, které znal, patřili k podzemnímu hnutí. Jeho členové nutili Úřady, aby zpochybnily Deklaraci. Annini rodiče se k nim připojili po propuštění z vězení a Petr se rozhodl u nich bydlet. Snažili se zjistit něco víc o využití Přebytečných.

Anna mu tak úplně nevěřila a vůbec ji nnezajímala Petrova nenávist vůči systému nebo pohádky o jejích údajných rodičích. Těšila se ale na zakázaný požitek při poslechu vyprávění o životě Venku. Líbila se jí představa, jak běhá po hřišti, křičí a směje se. Určitě by to bylo báječné.