Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Patnáctá kapitola

Ve dvě hodiny ráno Anna procitla a hned se vztyčila na betonovém lůžku. Vyděsila Petra, který se ji zrovna chystal probudit. Před půlnoční kontrolou přelezla zpátky do své cely a hned po ní se vrátila k Petrovi. Od té doby spolu leželi na betonové desce, která představovala postel, a choulili se k sobě, aby se zahřáli a uklidnili. Anna pozvolna usínala a nebyla si úplně jistá, kdy skončilo Petrovo vyprávění a začaly sny. Netušila, že by někdy mohla spát na takovém místě, roztřesená očekáváním, ale teď byla ráda, že se jí to povedlo. Byla ospalá, ale cítila se odpočatá a trochu klidnější.

Větrací otvor, za kterým ležela jejich budoucnost, se podobal všem ostatním po celém Grange Hallu - měl tvar obdélníku a byl právě tak velký, aby se jím mohli protáhnout. Umístili ho na zdi proti Petrově posteli, asi dva a půl metru nad zemí. Anna nechtěla uvěřit, že je za ním tunel který je vyvede z Grange Hallu, dokud ji Petr opatrně nenadzvedl a neukázal jí ho.

,,Je malý," vysvětloval vážně. ,,Nedá se v něm chodit, jenom plazit, takže polezeme za sebou."

Anna se nejistě podívala na nehostinný zatuchlý tunel a potom zpátky na Petra. Vytahoval z kombinézy tupý nůž od příboru a s úsměvem zachytil její pohled.

,,Získal jsem ho před pár dny. Asi to bylo při obědě," prohodil a zamrkal. Nůž použil místo šroubováku a odšrouboval s ním drátěný panel. Soustředěním při tom krčil čelo. ,,Když jsem vracel tác, pomocnice si vůbec nevšimla, že nůž chybí. Ne že bych si na ni chtěl stěžovat."

Anna neodpověděla a místo toho se naposledy rozhlédla po cele. S úšklebkem si uvědomila, jak je výstižné, že její poslední pohled v Grange Hallu bude patřit samotce, tomu nejvíc ponurému a deprimujícímu místu ze všech. Dnes ho navždycky opustí. Nepřipustila si, že by se mohli v malém a klikatém tunelu ztratit nebo zemřít uvězněni.

,,Zvednu tě nahoru, takže půjdeš jako první," řekl Petr vážně. ,,Já polezu hned za tebou. Dobrá?"

Upřeně ji pozoroval. I v šeru kobky viděla,jak mu jiskří oči. Potřeboval se ujistit, že je v pořádku. Statečně vystrčila bradu a přikývla. Potom tiše nechala Petra, aby ji vyzvedl a protáhla se do otvoru.

,,Pospěšte si," pobízela paní Pincentová podrážděně doktora Coxe. Měli zpoždění, nestihli opustit Londýn podle plánu. Jestli se nedostanou do Grange Hallu do čtyř hodin, může být pozdě. První kontroly jsou v šest ráno a do té doby to chtěla s tím klukem skoncovat.

,,Dobrá,, už budu končit,"odpověděl doktor Cox a opatrně přeléval zbytek tekutiny na Dlouhověkost do malé lahvičky. Shánět zdroje buněk od nedobrovolných pacientů byla těžká práce, ale odměna stála za to.

,,Ten chlapec," zabručel zamyšleně, když si balil věci. ,,Předpokládám, že než mu dám injekci, budu si moct vzít, co potřebuju."

Paní Pincentová přikývla. ,,Dělejte si, co chcete, ale udělejte to rychle. Až se dostaneme zpátky, bude nás tlačit čas."

Anna čekala, že se malý otvor, do kterého vlezla, trochu rozšíří, ale k její hrůze se tak nestalo. Byl široký asi padesát centimetrů. Dost velký, aby jím jen taktak protáhla. Zatuchlý vzduch a nedostatek světla v Anně vyvolávaly pocity, že cestuje do nitra země.

Jak pokračovala v cestě tunelem, byl zápach silnější a světlo se úplně vytratilo. Trochu ji povzbudilo, že slyšela Petra, který se plazil za ní, ale za chvíli se její obavy vrátily. Co když je to slepá ulička, strachovala se. Možná byli odhalen, a místo aby se dostali Ven, vrátí paní Pincentová zpátky mříž a nechá je tu umřít.