Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Sedmá kapitola

Kdyby chtěl někdo kód na tenhle příběh tak tady je => 58197885 ..stačí ho napsat do vyhledávače. =) Prosila, bych aspoň jeden koment jestli vás příběh baví a mám ho psát dál. ;)

_____________________________________________________________________________

3 března 2140

Petr říká, že jsem otrok a že se musím bránit. Hrozně mě to rozčiluje. Nejsem žádný otrok. Jsem dobrá Přebytečná. Nevybrala jsem si to, ale takhle to prostě je a já nevidím důvod, proč bych se proto měla cítit hrozně.

Tvrdí, že je můj přítel, a přitom mě přivádí k šílenství. Připadá mi, že nemůžu popadnout dech. Neustále mlví o Venkovním světě a nutí mě, abysh si představila, jaké by to bylo. je to ale stejně jedno, protože jsem Přebytečná a nikdy se tam nepodívám.

Říkal by takové hloupé a hrozné věci, kdyby byl skutečně můj přítel?

Petr se nebojí jako my ostatní, a proto je nebezpečný. Je nebezpečné být s ním, protože nikdy nevím, co se chystá říct, a cokoliv řekne, nesmí slyšet paní Pincentová. Ale někdy jsou to i milé věci. Nebo se na mě podívá, a já si vůbec nepřipadám ohrožená. Je to vzrušující, i když vypráví stále totéž. A taky mám strach. Někde uvnitř cítím, že vůbec nejsem Užitečnou osoba, ale jen Přebytečná. I když budu tvrdě pracovat a co nejvíc se snažit, vždycky to skončí zklamáním, když budu dělat zakázané věci nebo když se mi ty věci budou jen líbit. V této chvíli bych neměla psát. Neměla bych mít deníček. Možná nejsem o nic lepší než Petr. A možná jsem to já, kdo je nebezpečný.

Obyvatelé Grange Hallu byli při svých aktivitách většinou rozděleni podle pohlaví. V první řadě umístěním ložnic v různých podlažích. Zadruhé je dělili podle rozvrhu - každý den absolvovali nejméne polovinu hodin odděleně. Hodně záleželo na obratnosti a na odborných dovednostech, které budou potřebovat u budoucích zaměstnavatelů. A zatřetí byl důležitý způsob, jakým přistupovali ke svému uvěznění. To, jak se snažili, aby se jejich život stal snesitelnějším a méně pochmurným.

Kromě jedné nebo dvou výjimek soutěžila každý den děvčata mezi sebou, která z nich bude užitečnější a která lépe dokáže svůj skutečný význam pro Matku přírodu. Zdálo se, že se mezi děvčaty objevilo i jakési kamarádství. To když si někdy, v ukradených chvilkách, šeptem sdělovaly zapomenuté vzpomínky na život Venku. Dohadovalu se, jaké by to bylo, kdyby se narodily jako Vyvolené a život by se před nimi rozprostíral jako nádherný měkký koberec plný radosti a očekávání. V podstatě takové malé přátelství. Soucit, sympatie i empatie byly luxusem, který si Přebytečné dívky nemohly dovolit. Soucit a sympatie s druhým by jen zdůraznily jejich vlastní nedostatky a smutný osud. Místo toho žily dívky vedle sebe, nikdy si úplně nepřestaly dávat pozor, téměř pořád potlačovaly své city a otázky a soustavně hlídaly ty nejmenší přestupky druhých. Dokonce i ve chvílích volna a odpočinku. Asi hodinu před večerkou, ve vzácných okamžicích, kdy úspěšně splnily všechny denní povinnosti a měly volno, hrály dívky v Annině ložnici stále stejnou hru. Jmenovala se Vyvolená-Přebytečná. Pro hru zvolili jednu z nich Vyvolenou a druhá byla její Přebytečná. Vyvolená mohla na Přebytečné žádat cokoliv od čištění podlahy jazykem po jedení výkalů. Čím vynalézavější a originálněji Přebytečnou Vyvolená pokořovala a týrala, tím víc se ostatní smály a tleskaly, dokud nezhasla světla a Přebytečná za hry neunikla své trýznitelce.

Chlapci naopak nebloudili v myšlenkách v daleké budoucnosti. Nezatěžovali si hlavy dlouhým přemýšlením o krátkém životě nevolníka, který je čekal. Místo toho se vyrovnávali s pocity marnosti provozováním tělesných aktivit. Pravidla pro zapojení do jejich her byla podobná jako u Přebytečných dívek - dva proti sobě, zatímco ostatní dělali obecenstvo. V chlapecké verzi ale nevybírali oběť a tyrana pravidelným střídáním. Vlastně byl stále stejný hoch, nebo hoši, napadán týmiž násilníky. Diváci se radovali z každého kopance a představovali si ten nádherný pocit moci, který se dostavil při naprostém ovládnutí druhého. Hra pokračovala tak dlouho, až se nakonec přihlížející Přebyteční neovládli a zapojili se do rvačky. Kopali a mlátili pěstmi oběť i každého, kdo jim připadal slabší než oni. Alespoň na krátkou dobu jim tato zábava dala dojem neporazitelnosti, pocit, že už nejsou Přebytečnní. Krev jim prudce pulzovala v žilách a všechno mimo jejich ložnici bylo bezvýznamné - jejich minulost, přítomnost i budoucnost.