Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Dvacátá sedmá kapitola

21. dubna 2140

Jmenuji se Anna. Anna Coveyová.

Jsem Vyvolená.  Znamená to, že mám dovoleno tady být.

Přímo před sebou mám potvrzení. Už nejsem přítěž pro Matku přírodu.

Můžu také užívat léky na Dlouhověkost, jestli budu chtít. Člověk z Úřadu, který jednou za týden chodí kontrolovat, jak jsme se přizpůsobili, říká, že je velmi důležité, abych je brala. Jinak onemocním, budu strádat stářím a zemřu.

Ale já nechci. Nebojím se umírání. Už se vůbec ničeho nebojím.

Bydlíme v domě v Bloomsbury - v tom, ve kterém žili mí rodiče. Dům je plný slunečního světla, které sem svítí předními okny ráno a zadními odpoledne, protože je jaro, i když je stále velmi chladno. Všechny stěny jsme vymalovali teplými barvami, které jsem vybrala, aby mi připomínaly dům paní Sharpeové. Je zde červená, oranžová a žlutá. Na podlaze máme silné koberce a velké měkké pohovky jsou pokryté polštáři.

Na římse nad krbem je obrázek mých rodičů. Protože nás zachránili. Protože zemřeli.

Dřív jsem si myslela, že mí rodiče jsou sobečtí a že o mě nemají zájem. Ale oni se o nás postarali - o mě i Bena. Měli o nás takový zájem, že se obětovali, abychom se stali Vyvolenými. Zanechali nám dopis a vysvětlili nám, že zemřeli, protože nám dlužili život a chtěli nám ho dát. Vždycky to prý takto plánovali a jenom doufali, že s námi stráví víc času. Nikdo ale nemůže předpovědět, co se stane, a takhle měli alespoň jistotu, že budeme v bezpečí. Žádali nás, abychom našli Petra a zachránili ho. Přáli si, aby pomohli i jemu. V dopise se říkalo, že růžové pilulky byly jejich poslední možností pro případ, že by se nenašlo jiné řešení. Když bude jasné, že ztratili poslední naději. Přála bych si, aby se dověděli o Petrově dědečkovi. Myslím, že by byli šťastní.

"Anno? Kde jsi?"

Anna vzhlédla a uviděla, jak se obývacím pokojem blíží Petr a usmívá se.

"Jak bylo v práci?"

Petr se zašklebil. Pracoval nyní v místní laboratoři a Anně se to zdálo poněkud komické ve spojitosti s jeho smýšlením a nedostatkem nadšení pro vědu a přírodu. Společnost však byla konkurentem dědečkovy firmy, a tím pro něj bylo jeho zaměstnání zajímavé, i když mu ho nabídl člověk z Úřadu. A dědečka Petr nenáviděl víc než Úřady. Skoro stejně jako paní Pincentovou. Jakmile dostal zpátky svůj prsten, přerušil s ním všechny kontakty. 

"Všechno v pořádku, doufám." Sehnul se, aby zvedl Bena, potom se podíval na Annu a zakabonil se.

"Co je to?"

Díval se na hebký, růžový kožený sešit, který Anna držela. Zrudla. Sepsat svoje myšlenky, které čte někdo jiný, jí stále připadalo jako něco nezákonného.

"Mám zpátky svůj deníček," prohlásila rozpačitě. "Poslali mi ho. Je tu taky dopis pro tebe, od paní Pincentové z vězení. Chtěla jsem říct od tvé matky..."

Vytáhla kousek krémového papíru a podala ho Petrovi. Ten se zamračil a odstrčil ho.

"Nemám zájem," prohlásil s pohrdáním a pak se na ni udiveně podíval.

"Ty si pořád do té věci píšeš?" zeptal se s očima upřenýma na pero v Annině ruce.

Znejistěla. "Psala jsem tam jen o domě," odpověděla, "a o Benovi a životě Venku."