Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Dvacátá třetí kapitola

Margaret Pincentová seděla u stolu, držela v rukách Annin růžový deníček a samolibě se uculovala. Ta holka byla skutečně k nezaplacení. Vypadá ti, že si přála, aby ji našli.

Ať už to chtěla, nebo ne, bude tu brzy zpátky, pomyslela si, spokojená sama se sebou. Chytači měli velkou radost z jejího návrhu, aby si pospíšili do Bloomsbury. Ujistili ji, že Přebyteční budou zpátky v Grange Hallu během čtyřiadvaceti hodin. Byl to však hlavně chlapec, koho chtěla polapit. A rodiče. Jak se mohli opovážit? Jak si troufali pomyslet, že můžou mít něco, co nemohl mít nikdo jiný?

Selhání je samozřejmě za zdmi Grange Hallu, pomyslela si Margaret podrážděně. Jak je možné, že nevěděla, že ze suterénu vede tunel - z jediného místa, kam posílala Přebytečné, aby byli dobře hlídaní a nepřekáželi? Proč jí o tom dřív neřekli? To je pro Úřady typické. Domnívají se, že ji nemusí o ničem informovat. Že není dost důležitá. 

No, ona jim ukáže. Zajistí, aby ty dva Přebytečné chytili a přivedli zpátky do Grange Hallu, a potom ať se těší. Ona je jediná, kdo je dokáže vyslídit. Ve svých černých uniformách a s mučicími nástroji možná Chytači nahánějí hrůzu, ale nemají tušení, co se Přebytečným honí v hlavě. Ona ano. Napadlo je, že půjdou do domu Julie Sharpeové? Pochopitelně, že ne.

A až je chytí, za předpokladu, že budou ještě živí, bude trvat na tom, že je potrestá sama. Její krutost ty nemotorné Chytače v mnohém předčí. Až s těmi dvěma Přebytečnými skončí, budou si stěží pamatovat vlastní jména. Ani nebudou chtít. Nebudou si chtít pamatovat nic.

Nikdo nebude odporovat Margaret Pincentové, pomyslela si hořce. Nikdo z ní nebude dělat hlupáka. Rozhodně ne dva Přebyteční, které měli při narození utratit. Kteří dokonce nemají nárok, aby se jedinou nohou dotkli země.

Jako její dítě.

Její dítě, které mělo právo na život.

Opřela se o židli a na okamžik si dovolila zavzpomínat. Vzpomínat na svého syna, voji naději, potěšení a zároveň trápení.

Byl jedinou věcí, kterou kdy skutečně chtěla. Mít syna, aby její otec mohl být pyšný a aby konečně získala jeho lásku. Bylo ovšem nemožné, aby dcera předsedy největší společnosti na léky na Dlouhověkost byla Vyloučená. Ani za milion let. Ona se ale nevzdala naděje. Zpětně si uvědomila, že důvěřovala hlupákům.

Studovala na univerzitě a potom pracovala ve státních službách. Strávila roky vyplňováním hlášení a podepisováním dokladů, ale celý ten čas zkoumala, jak získat postavení. Vše, co dělala, bylo jen z jediného důvodu: zjistit, jak by mohla mít dítě. Vyvolené dítě, jenom pro sebe. 

Její vytrvalost se vyplatila. Zjistila, že existuje hrstka lidí, kteří díky svému vysokému postavení mají zvláštní výhody. Ti, co Margaret zajímali, mohli podepsat Deklaraci, brát léky na Dlouhověkost a mít legálně jedno dítě. Tuto výhodu mělo v celé zemi jenom pět vedoucích pracovníků. Byla to odměna za přispění k efektnímu fungování státních služeb. A když se dozvěděla, že jedním z nich je i Stephen Fitzpatrick, generální ředitel její sekce, věděla přesně, co udělá.

Byl to protivný člověk, pomyslela si hořce, a taky nelítostný. Vydělával hodně peněz, ale utratil víc, než si mohl dovolit. Pil tolik, že mu jeho lékař musel zvýšit dávky léků, aby to jeho játra a srdce zvládly. Ale mohl mít dítě. Jedno dítě. Její dítě.

Udělala by pro něj cokoliv. Poslouchala ho, souhlasila s ním a organizovala mu život, dokud jí neřekl, že neví, jak by bez ní mohl existovat. Odpověděla, že se nemusí bát, když si ji vezme. K její velké radosti souhlasil.