Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Šestnáctá kapitola

Maisie Wingfieldová nevěděla, co má dělat. Uvědomila si, že udělala hloupou chybu, když šla zkontrolovat toho mizerného malého neřáda. Jak ale mohla vědět, co najde? Měla noční službu a rozhodla se Přebytečnou varovat, dřív než se vrátí paní Pincentová. Říct jí, aby mlčela o jejich incidentu, jinak bude mít další nepříjemnosti.

A teď... Teď to musí říct paní Pincentové. Říct jí, že ty příšery utekly. Jsou to ďáblové, pomyslela si mrzutě Maisie. Lézt nahoru na zeď a do toho malého otvoru v ní! Přebyteční nemají právo na život, natož aby takhle uprchli.

,,Nedostali se ven, že ne?" Susan, další pomocnice a Maisiina důvěrná přítelkyně, na ni zírala s otevřenou pusou. ,,Ty mi tvrdíš, že utekli?"

Maisie se na ni znepokojeně dívala.

,,Není to moje chyba," řekla neústupně. ,,Já je na samotku nezavřela. A Přebyteční taky nemají co dělat na patře pro Malý. To byl nápad paní Pincentový. Vlastně to je její vina, fakt."

Susan se na ni nejistě dívala a Maisie drze pokračovala. ,,Neříkala snad vždycky paní Pincentová, že Přebyteční nesmějí do třetího patra, kvůli tomu, že některý mají slabost pro Malý a starají se vo ně, když by se neměli starat vo nic, jenom dělat, co se jim řekne, a litovat, že vůbec existujou? Tu malou krávu Annu by měli dát na řetěz, ne ji pustit nahoru. Tak by to mělo bejt."

,,Pudeš jí to říct?" zeptala se Susan.

Maisie se roztřásla. Doufala, že paní Pincentová je stále pryč. Chtěla jí nechat zprávu, zastrčit ji pod dveře nebo něco podobného. Právě když byla na cestě, přišla paní Pincentová zadními dveřmi s nějakým mužem. Hnali se do její kanceláře, jako by bylo právě poledne, a ne čtyři hodiny ráno. Maisie se rozběhla zpátky chodbou směrem ke kuchyni, ve které se nyní nacházela.

,,Odcházím," pronesla váhavě. ,,Nechceš jí to říct ty? Vzhledem k tomu, že máš službu?"

Susan nevěřícně zavrtěla hlavou. ,,Na to můžeš hned zapomenout," prohlásila okamžitě. ,,Děkuju pěkně. Musím chystat snídani. Jen to jdi pěkně vyřídit, ať to máš za sebou. Já ti zatím připravím čaj."

Maisie vstala.

,,Máš pravdu," odpověděla a přitom se lehce třásla. ,,Měli by to s těma Přebytečnejma skoncovat," mumlala si pro sebe rozzlobeně. Když opouštěla kuchyň, vrhla poslední poplašený pohled na Susan a potom vyročila ke kanceláři paní Pincentové. ,,Zabránit jim, aby dostávali Vyvolený jako já do podobných trablů. To není správný. To vůbec není správný."

Jak se blížila ke dveřím, zaváhala. Maisie neměla ráda potíže. Nikdy. Všechno, co ji zajímalo, bylo dělat svoji práci, držet se při zemi a mít jistotu, že na konci každého týdne dostane zaplaceno. Pokud jí narůstalo bankovní konto a měla dostatek peněz na dorty se šlehačkou, jablečné víno v místní hospodě a pohodlné boty na bolavé nohy, byla šťastná. Grange Hall jí tohle všechno poskytoval, a k tomu i střechu nad hlavou. A jestliže, to znamenalo vyrovnat se se všemi těmi vřeštícími Malými Přebytečnými, byla to cena, kterou byla ochotná zaplatit. Nikdy se o nic neprosila a nikdy nechtěla víc, než aby byla zajištěná. Nikdy netoužila po povýšení ani podobných věcech.

Je opravdu velice skromný člověk. Pouze těžce pracující Vyvolená, která se snaží získat něco od života. A když ji nějaká Přebytečná dostane do nesnází - obzvlášť Přebytečná, která s ní mluví, jako kdyby byla sama Vyvolená, jako by byla lepší než ona (Maisie se při té vzpomínce ušklíbla) - bude muset paní Pincentové objasnit, že to prostě nemohla vydržet. Řekne jí svůj názor, poví jí, že přece není její chyba, že je paní Pincentová nemohla zkontrolovat.