Přebyteční - Příběh z roku 2140 -- Gemma Malley

Dvacátá šestá kapitola

"Chceš si loknout?" nabídl Frank svou polní láhev Billovi. Ten odmítavě potřásl hlavou. Frank pokrčil rameny a vypil zbytek sám.

Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé večer.

"Připraven, Bille?"

Bill přikývl, oba se zhluboka nadechli a společnými silami vykopli vchodové dveře.

Kate Coveyová se vyděšeně podívala na svého manžela.

Neodvážila se promluvit, netroufala si přiznat, že se musí obávat Chytačů víc než kdokoliv jiný v této ulici. Zoufale přemýšlela, jak je mohli tak rychle najít. Byli připraveni k odchodu. Čekali jenom, až se úplně setmí.

"Můžu vám nějak pomoct?" Alan vyrazil do předsíně a dal tak své ženě trochu času, aby se vzpamatovala. "Vy nedokážete zaklepat?"

Zdálo se, jako by byl jen lehce naštvaný, ale Kate věděla, že tak maskuje strach. Chytači mohli vrazit do každého domu a nebyl důvod, aby dali najevo znepokojené a prozradili se tak.

Ale Kate byla víc něž znepokojená. Věděla, že tohle může být konec. Oni klidně půjdou do vězení, ale děti ne. Slíbili jim, že je ochrání. Nemůžou je znovu zklamat. A oni je nezklamou.

Horečně uvažovala. Co kdyby Alan odvedl jejich pozornost a ona zatím dostala děti ven? Bylo to marné - jeden z nich právě přišel do kuchyně a našel ji. 

Jestli se bude dívat upřeně pod stůl, najde padací dveře. Najde děti a odveze je zase pryč, a to nedopustí. 

"Paní Buntingová, předpokládám," zeptal se jí a ona přikývla.

"Takže tamhleto bude určitě pan Bunting a žádný Covey?"

Kate zbledla a pohlédla na Alana, kterého převlekl do kuchyně druhý Chytač.

"Jenom že jsme zaslechli od našich nadřízených, že jste si asi změnili jméno," pokračoval.

"Říkali, že se ve skutečnosti jmenujete Coveyovi. Pochopitelně, oni se občas pletou, tihle naši nadřízení. Myslí si, že vědí všechno, protože mají počítače a nóbl kanceláře, kdežto já a tady Bill nosíme uniformy. ALE často se ukáže, že my víme mnohem víc než oni. To je směšné, viďte? Tak kdo vlastně jste - Buntingovi, nebo Coveyovi? Pochopte, mně je to jedno."

Oči Kate a Alana se setkaly a ona v těch jeho zahlédla znamení, hrozný vzkaz. Jak ji míjel, jejich ruce se setkaly a on jí něco předal. Něco malého a růžového, co se rozpustí pod jazykem a co přinese konec i začátek. Okamžitě věděla, co přijde a sotva postřehnutelným pohybem přisvědčila. Ale on to viděl. Ona věděla, že to viděl.

"Buntingovi," odpověděl Alan chladně. "Jmenujeme se Buntingovi."

"Takže, to bychom měli," poznamenal Chytač a na rtech mu pohrával malý úsměšek. "Pane Buntingu, dovolte mi, abych vám vysvětlil, co bude následovat, můžu? Vy nám řeknete, kde jsou Přebyteční, my je sebereme a tím to skončí. Kromě toho, že vy, pochopitelně, půjdete do vězení. Obávám se, že tak snadno nevyváznete! Přechovávat Přebytečné je vážná věc. To jste ale věděli viďte? Už jsme vás jednou chytili, ne?"

Kate nemohla ani dýchat a bála se pomyslet na děti schované ve sklepě.

"Tak takhle si to představujeme my, " pokračoval Chytač. Jeho původně bezstarostný hlas zněl stále podrážděněji. "Jestli to chcete komplikovat, můj kamarád Bill má kufřík s nářadíčkem, se kterým si moc rád hraje. A jestli nám okamžitě nepovíte, kde Přebyteční jsou, řekněme, protože jste zapomněl, bude radostí bez sebe, když si vezme vaši ženu stranou a trošku ji řízne, aby si vzpomněla."