"Jak přežít?"

Jeff

Večeři jsem moc nevnímala, vzala jsem si jídlo, ani nevím jaký. Mohla jsem dokonce sníst i paštiku, kterou nesnáším, ale stejně bych to nepoznala.

Vzala jsem si blok na psaní, kde jsem měla rozepsaný příběh, sedla jsem si na lávku, chvíli se dívala na řeku a pak jsem pokračovala s psaním. Psaní mě hrozně byví stejně jako kreslení. Vždycky se do toho ponořím a zapomenu na okolí.

"Eve." Řekl někdo, lekla jsem se a upustila propisku, která se skutálela do řeky.

Byl to Jeff.

"O čem píšeš?"

Mlčela jsem.

"Chtěl bych to vědět."

"Nemáš tu nějaké kamarády, se kterými by ses bavil a ne se mnou?"

"Mám tu kamarády."

"Tak proč nejdeš za nimi?"

"Protože chci mluvit s tebou."

"Jestli si myslíš, že budeme přátelé, tak se mýlíš, já žádné nemám, protože si vystačím sama."

"Člověk potřebuje kamaráda."

"Mým kamarádem je samota."

"Ale nemusí být. Tohle ti včera vypadlo z bloku." Řekl a ukázal mi moji kresbu rybníku.

"Líbí se mi, jen tam něco chybí."

"Co?" Vlna lhostejnosti opadávala. Lidé se o moje kresby moc nezajímali nebo řekli, že jsou hezké, ale nikdo u nich nepoukázal na chybu.

"Zapomněla si odlesk slunce na hladině."

"Máš pravdu. Jak to víš?"

"Nejsem výtvarník nebo spisovatel, ale dokážu pomoct."

Potom jsem si s ním povídala.

Jak jsem se vrátila, ulehla jsem do postele, usnula jsem hned bezesným hezkým spánkem.

***

Šla jsem na snídani, seděl tam Jeff s přáteli. Předtím jsem si řekla, že si k němu přisednu, ale teď jsem nervózní. Rychle jsem si o samotě snědla snídani a vyšla z jídelny.

"Proč sis k nám předtím nepřisedla?" Ptal se mě Jeff, naštěstí byl sám.

"Tebe skoro neznám a je vůbec!"

"Klidně se ti představím. Já jsem Jeff. Je mi sedmnáct. Jsem z rozvedené rodiny. Mám pětiletou sestru Cassie, žiju s ní u táty. To je vše."

"Jmenuji se Eve. Je mi patnáct. Žiju v domě s rodiči a pitomou sestrou Amandou."

"Tak teď už se známe navzájem, můžu tě seznámit s kamarády." Řekl, chytl mě za zápěstí a vedl mě ke kámošům.

"Já to nezvládnu." Pravila jsem a vyškubla jsem zápěstí z jeho sevření.

Později bylo dost divný, když nás dali do trojice na luštění šifer. A ještě k tomu tam byl i Evan. Dostali jsem tři šifry, já jsem si vzala tu nejtěžší, Jeff středně těžkou a Evnovi jsme nechali tu nejhezčí.

Jeff pravil: "Určitě to zvládneš."

"Já nevím. Není to nic pro mě."

"To si myslíš jen ty."

"Já si myslím, že bys to zvládla, včera večer, myslel jsem si, že tě bavilo, si se mnou povídat, byla jsi taková...uvolněná!"

"Jeffe, celý svůj život jsem sama, je pro mě těžký během chvíle začlenit."

"Já to chápu. Ale..."

"Až si budu myslet, že to dokážu, řeknu ti to."

Evan nás celou dobu poslouchat, poznala jsem to já, poznal to asi i Jeff.

Pak to Evan potvrdil větou: "Ta chvíle nikdy nenastane. Vím to já a myslím, že to víš i ty, Jeffe."

"Nemáš jinou věc na práci, než nás poslouchat?"

Položila jsem mu otázku a přidala jsem lhostejný pohled. Jeff vypadal na vteřinu udiveně asi tím, že jsem řekla Evnovi tuto větu. Asi není na takové "zacházení" zvyklý.

"Ne, nemám."

"Tak to mi je tě líto." Pravila jsem.

Byl tak zkoprnělej, že zbývající čas mlčel a luštil šifru. Mimochodem jsem měla šifru jako první a to jsem jí měla težší než oni dva.