"Jak přežít?"

Bolest a závod

Probudil jsem na ošetřovně a první co jsem uvidlěa byl Miin obličej.

"Ahoj Eve." Řekla potichu, aleikdyž to řekla potichu, sykla jsem bolestí. Bylo to jako by mi hlavou projelo sto nožů.

"Byla to pěkná šlupka. Nechám tě tu odpočívat do večera."

"Děkuju Mio." Zachraptěla jsem.

"Nemáš zač." Řekla a nechala mě tam samotnou.

Když jsem jí zase viděla, cítila jsem zvědavost. Chtěla jsem se zeptat, jak to jde s mojí sestrou. Ale nakonec jsem si řekla, že se na tohle ptát nebudu.

Na ošetřovně se příjemně leželo, taky se tam daly dobře utřiďovat myšlenky. Byla jsem na ně moc tvrdá, hlavně na Elise, ale potřebovala jsem od nich odstup. Zkusila jsem si, jak se žije jiným způsoběm, líbilo se mi to. Líbilo se mi to od samého začátku, ale to neznamená, že takhle budu žít, že takhle dokážu žít!

K večeru mi bylo lépe. Mia mi přes den donesla oběd a později i večeři. Potom jsem v ošetřovně zůstala i přes noc.

Další den mi bylo lépe, ale stejně bych na ošetřovně chtěla zůstat alespoň ještě na den. Protože dneska budou běžecké závody.

Ve zdejších běžeckých závodech šlo o to, že v každém oddílu vybrali počet lidí v různých věkových kategorií do růtných tras. Já jsem nevybírala jakou délku trasy poběžíml protože mi to bylo jedno. Vyzbyla na mě ta nejdelší trať.

Musím vymyslet plán, jak se pak zdejchnu. Dny běžeckých závodů jsou kromě toho času, kdy běžíš trať, volné. Takže si lidé vytáhnou deky do stínu na trávník,povídají si, čtou si, krslí, spí,...

Já jsem si sedla zase k řece a psala příběh. Už po několikáté mě někdo vyrušil.

"Ethane, co potřebuješ?"

"Jeff?"

"Byl naštvaný, když jsem se ho zeptala."

"A ty jseš taky naštvaná?"

"Nejsem."

"Tak proč máš takový pohled?"

"Nejsem naštvaná na tebe, ale na někoho jiného...já...já jsem naštvaná asi na sebe."

"Proč?"

"Myslela jsem si, že dokážu mít nějaké kamarády, ale mýlila jsem se. Takže jsem naštvaná. Co se týče tvého problému, nemusíš to řešit, sama jsem ten svůj nezvládla. Takže si každý můžeme jít svou cestou a dělat, že jsem nic neřekla."

Zvedla jsem a chtěla jsem odejít.

"Proč?" Pravil.

K tomu jěště přišel Jeff.

"Proč se s ním bavíš?" Zeptal se naštvaně.

"Já se s ním nebavím. Já právě odcházím. A stjně tobě to může být jedno!"

Rychlými kroky jsem odcházela.

"Eve, počkej!" Řval na mě a běžel za mnou.

Zaslechla jsem, jak můj vedoucí volá. Předtím jsem na ten nechtěla, ale teď to byla moje spása.

Než jsem se připravila na start, řekla jsem Tomovi, aby mi pohlídal blok a propisku. Stoupla jsem si na jednu z prostředních drah. Po té jsem zaslechla píšťalku a běžela. No spíše klusala a držela se své dráhy.

Později jsem zrychlila své tempo a hned mi bylo lépe. Dala jsem do toho všechen vztek na sebe, na ostatní, no prostě na celej svět. Bylo to tak uklidňující.

Udivila jsem se, když jsem uslyšela tohle: "Eve Springr, 2. oddíl, právě probíhá cílem a je první!!!"