"Jak přežít?"

Kdy tedy jedeme?

„Předtím jsi tu byl pro mě ty, teď jsem tu pro tebe já." Říkám Sebovi, stojíme před vězením, kde je v jedné cele jeho matka.

„Já to nezvládnu. Neviděl jsem jí...od té doby co jí zavřeli."

„Ty to zvládneš. Vím, že ano."

„Ne."

„Ale ano, já v to věřím." Usmála jsem se na něj.

„Mohla bych jít s tebou-..."

„Ne, tohle budu muset udělat sám."

Jen jsem pokývala hlavou.

„Počkám na tebe naproti přes ulici, je tam cukrárna." Pravila jsem a vydala se k malé cukrárně.

Vzala jsem si malý zákusek a sedla si ke stolečku. Už je to rok a půl, co jsem tady. Už dávno nemám nohu v sádře, už jsem oslavila i své devatenácté narozeniny. Také jsem dodatečně dodělala pomocí domácího studia střední školu. Na vysokou jsem zatím moc nemyslela. Teď jen píši knížky a chodím na kurzy rodného jazyka, abych se zdokonalila ve svém knižním vyjadřování.

Ze začátku jsem neměla klid, neustále dotěrné otázky, novináři, fotografové...

Rodiče se mě ptali, proč neřeknu světu pravdu. Vysvětlovala jsem jim to, ale oni tomu nerozuměli. Moje sestra, Amanda byla kvůli tomu na dokonce i naštvaná. Nechápala to. Pravila, že musí pykat. Možná na tom byla trochy pravdy, ale mě prostě něco říkalo, abych to nedělala a já jsem se tímto pocitem řídila.

Od té doby jsem Christhopera neviděla, někdy přemýšlím nad tím, jak se mu daří. Ano, je tu internet, noviny,...ale já to myslela jinak. Z novin jsem se dočetla, že firmě se blýská na lepší časy, takže si Christhoper snaží. Byla jsem za to ráda. Možná že i za něj, i když udělal to, co udělal.

„Můžu dostat autogram?" Zeptala se mě asi patnáctiletá holka a vytrhla mě tak z mých myšlenkových pochodů.

Myšlenkové pochody jsou u mě častým jevem, je to pro mě pro člověka dýchat.

„Jasně." Pravím a usměju se na ní.

Naštěstí ty novinářské hony po asi 8 měsících ustaly, tedy už nebyly tak hojné a já měla takový dostatečný klid.

Podepsala jsem jí knížku. Ona poděkovala a já tu zase zůstala sama svými myšlenkami a zákuskem. Potom, co jsem dojedla zákusek, jsem se pustila do návrhu obálky mé nové knihy.

Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si nevšimla, že si ke mně někdo přisedl.

„Líbí se mi ten návrh na obálku."

„Sebe? Vylekal si mě. Jak to...šlo?"

„No...ze začátku to šlo trochu...divně. Ale pak už to nějak šlo, ale nevím, jestli za ní někdy ještě půjdu."

„Nemusíš za ní chodit, ale tak i tak budu stát za tebou." Jeho ruku jsem si vzala do své a stiskla ji.

„Jsem tvá kamarádka, a tak to bude na vždycky, tedy pokud ti to nevadí?" Usmála jsem se na něj.

„Ne, to rozhodně ne. Hele, něco se stalo..."

„O co jde?"

„Christhoper, dneska ráno skončil ve vězení."

„Cože???"

„Za finanční podvod, na pět let."

„Cože????!!!"

„Jakým letadlem, pojedeme?"

„Co???"

„No...do Ameriky."

„Proč bych měla jet to do A-..."

„Kdy tedy jedeme?"

„Já-..."

„Jsi moje nejlepší kamarádka, znám tě, až příliš dobře. Tedy jediné, co nevím, je, co k němu vlastně cítíš, jaký vztah k němu máš, ale vím, že tam určitě chceš jet. Promluvit si s ním."

„Já nevím."

„Ale víš. Já to vím, ty to víš."

„Máš pravdu." Usmála jsem se na něj.

K večeru jsem přišla domů. Nechtěla jsem chodit okolo horké kaše. Prostě jsem to řekla na rovinu: „Za dvanáct dní jedu do Ameriky."

Nemusela jsem říct proč, soudě podle jejich výrazů to znamenalo, že to pochopili.

„Ne, nikam nepojedeš a rozhodně ho nenavštívíš!" Pravila máma a na tváři se jí usadil naštvaný výraz.

„O tom nerozhodujete." Odpověděla jsme na to.

„Ale Eve, on tě unesl a věznil a ty...podařilo se ti od něj odejít a teď mu vejdeš do náruče?"

„Už jsem se rozhodla." Pravila jsem pevným hlasem.

„Nebuď kráva!" Křikla na mě Amanda.

„Amando!" Pokáral jí za to otec.

„Tati, já nebudu mlčet, je úplně hloupá najivní kráva!" Křikla sestra.

„Tohle nemusím poslouchat. Odjedu do Ameriky a hotovo." Pravím a jdu po schodech nahoru. Ty Amandy urážky mě trochu píchly u srdce. Ale už jsem byla zvyklá, tedy poslední půl rok to ustalo, protože jsme Christhoperovi nemluvili. Ale teď to zase začalo.

„Nikam nepojedeš, ne dokud bydlíš pod mojí střechou!" Křikl otec na mě.

„Tak pod ní bydlet nebudu. Hotel teď bude lepší místo než tohle."

„Eve, tohle nám nedělej, mi tě chceme jen chránit."

„Ale já nepotřebuju chránit." Odsekla jsem mámě.

Pak jsem dodala: „Sbohem,...uvidíme se....někdy."

Rychle vyběhnu do svého pokoje a pakuju si své kufry.