"Jak přežít?"

Citát

Tyto prázdniny jsem si našla kamaráda a taky se mi naskytly možnost vydat knihu. Právě teď jedu dálkovým autobusem do Evanova města. Bydlí dvě hodiny jízdy autobusem od mého domu. Společně jsme se dohodli, že si zajdeme na film než začne škola a škola začne zítra. Jela jsem autobusem a kreslila jsem obrázek, který bude na konci knížky a k němu bude citát. Nejde o knihu z obrázky, bude tam jen ten jeden, který právě kreslím. Vlastně kreslím ho už pár dní. Jde o nádherný západ slunce. Cítát zní: "Šťastné chvíle jsou krátké, a proto tak nádherné." Nevím, kde jsem ten citát viděla. Možná jako nějaké grafiti neznámého umělce a ten citát mi utkvěl v hlavě. K citátu jsem napsala autor: neznamý.

Malovala jsem i cestou k jeho domu. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem lekla, když pravil: "Ahoj."

"Do prdele Evane! Říkala jsem ti ať tohle neděláš, málem jsem z tebe dostala infarkt." Řekla jsem hraným naštvaným hlasem, pak jsem se začala smát a žďuchla jsem ho do ramene.

On se mi podíval přes rameno a pravil: "Pěkná kresba."

"Díky tenhle onrázek bude na závěru knížky."

"To jsem se chtěl zeptar, jak to jde z knihou?"

"Docela dobře. Bude se řešit ještě pár úprav, ale určitě brzy vyjde."

"Dáš mi jako kámošovi výtisk zdarma?"

"Jasně. Proč se vlastně ptáš? A já jsem ještě chtěla zeptat. Jak to jde s tvým studiem?"

"Celkem fajn. Myslím, že to možná zvládnu." Řekl radostně.

Já jsem za něj taky byla ráda.

"To je paráda!" Vykřikla jsem, zavřela jsem blok a objala ho.

Oba jsme šťastně šli společně do kina. Šli jsme na nějaký film v žánru mystery, který mě Evana docela zaujal.

Zrovna jsme si každý kupoval kolu a popcorn, když někdo přišel a pravil: "Evane, už jsem si myslel, že jseš poustevník, když jsem tě dv měsíce neviděl s nějakou holkou, ale teď si mi to vyvrátil.

"Ahoj Calume." Pravil Evan, potom dodal: "Tohle je moje kámoška Eve, poznali jsme se na táboře. Eve, tohle je můj kamarád od školky, Calum." Calum ke mě přistoupil, čekala jsem, že mi podá ruku nebo tak něco, ale on mě objal.

Nervózně jsem pravila: "Já nejsem moc objímací typ." A vyprostila jsem se z jeho sevření.

"Promiň. On má takovou oblibu v objímání holek." Pravil se smíchema, potom se obrátil na Caluma a řekl: "Taky jdeš na Temné záhrobí?"

"Jo. A ona jde dobrovolně? Nedonutil si ji?"

"Jo, jdu dobrovolně. A už se těším."

Film byl skvělý. My tři jsme seděli vzadu a společně jsme komentovali film. Líbilo se mi to, bylo to fajn.

Pak mě dobrovázeli na autobus.

"Evane, máš skvělou kamarádku." Pravil Calum s úměvem. Já jsem se na ně taky usmála. Rozloučil jsem se s nimi a nastoupila do autobusu směrem domů.

Do sluchátek jsem si pustila svůj nejoblíbenějši playlist a sledovala ubíhající cestu z okna. Byly tam silnice, ale taky zelené louky. Nechala jsem se unášet představivostí a viděla jsem tak nádherný svět. Svět, který v reálu neexistuje. Existuje jen v naší v hlavě, tedy pokud si ho představujeme.