"Jak přežít?"

Sakra!

Probrala jsem se. Ležela jsem na posteli v prostorném pokoji. Rychle jsem sebou škubla.

"Měla byste spíše ležet." Promluvil ke mě někdo tichým hlasem, ale nemluvil českým jazykem, mluví angličtinou. Nerozuměla jsem tomu.

Sakra! Kde to jsem?

Ignorovala jsem rady toho člověka, soudě podle pláště to byl nějaký doktor.

Angličtinu jsem ovládala dosti dobře. Kdy jsem doma vysedávala. Dobře jsem se jí naučila.

"Kde jsem?" Spustila jsem v angličtině.

"Píchli ti silnou uspávací látku."

"A to znamená?"

"Dlouho si spala."

"A...."

"Jsi ve Spojených státech amerických."

"Cože? Ale já......já....Česká republika.....jak....jsem se dostala přes hranice." Mé tělo se začalo nekontrolovatelně škubat. Hlavou jsem škubala. Dívala se různě po místnosti. Jediné, co bylo z mého života byla má taška vedle postele. Rychle jsem si ji vzala do ruky, začala jsem šmátrat, ale nenašla jsem mobil. Tak jsem tašku hodila na zem.

"Proč?"

"Oni ti odpoví." Pravil doktor a ukázal na dvě přicházející osoby.

Neznala jsem ani jednoho. Soudě podle pár podobných rysů to byli bratři. Jednomu bylo tak kolem třiceti a druhému kolem dvaceti. Kdyby mě neunesli, brala bych je jako pohledné.

"Proč jsem tady?" Zeptala jsem se jich.

Promluvil ten starší.

"Odpověď je jasná. Doktore Ferrelli pro teď můžete jít." Pokynul doktorovi. Ten odešel.

Pak pokračoval: "Víš, kdo jsme, že?" Zeptal se.

"Jsem holka s amnézií, takže mi dost věcí vypadla z hlavy." Pravil jsem jen.

"Jsme synové bohatého slavného amerického podnikatele. Později převezmeme jeho impérium. A ty se líbíš mému bratrovi. Vybral si tě."

"Jak....vybral?"

"Za manželku."

"Cože!!!!!" Křikla jsem v češtině.

Zvedla jsem se z postele. Tohle mě dosti vyděsilo. Byla jsem roztřesená.

"My ti neublížíme."

"Ale ublížíte." Křikla jsem na ně v angličtině.

"Už to že jste mě nezákoně vyvezli ze země, už tím jste mi ublížili. A navíc je mi šestnáct a...."

"Tvoji rodiče podepíšou zplnoletnění."

"To neudělají."

"Ale ano, s motivací....."