"Jak přežít?"

Pampelišky

Kráčela jsem New yorkem. Kdyby šlo o jinou situaci, byla bych u vytržení, ale teď. Teď to bylo jinak. Vždycky jsem se sem chtěla vydat. Chtěla jsem chodit po rušných ulicích, jet špinavým metrem a nakreslit noční New york.

A teď jsem tu vážně byla, ale musela jsem se držet za ruku se svým budoucím manželem. Jeh otec tomu říkal náš první společný debut. Než jsme vyšli z domu.

Christhoper pravil: „Chytni mě za ruku." Pravil to s úsměvem, jako kdyby o nic nešlo, ale já už se tento nový svět začala chápat. Věděla jsem, že musím udělat, co řekne.

Ulice byly rušné, ale to mé oko nevnímalo. Všimla jsem si jednoho obchodu. Ponořila jsem se do vzpomínek. Když všichni křičeli: „Ona se probudila!" Já jsem v té změti, v tom šoku si všimla něčeho pro někoho jiného nepatrného, ale pro ní to něco znamenalo. Na žádnou z tváří si nepamatovala, ale to co viděla, jí bylo známé, v malé váze tam byly pampelišky. A teď v newyorské ulici stálo květinářství, kde prodávali svázané pampelišky. Nevěděla, jak se tu objevily, tady v New yorku, ale to jí bylo jedno. Někdo bral pampelišky jako plevel, ale já je brala jako ty nejhezčí květiny na světě.

Byla jsem tak zmatená, že jsem si skoro nevšimla, že Christhoper pustil mojí dlaň. Stále jsem tam přimraženě stála.

„Líbí se ti?" Zeptal se mě s úsměvem a do levé ruky mi vložil pampelišky.

„Ano." Dokázala jsem ze sebe vypravit.

Chytnul mě zase za pravou ruku. A zase jsme vykročili.

Přivoněla jsem si k pampeliškám, ale dávala jsem si pozor, abych neměla žlutý nos od pylu.

Koutkem oka jsem přejížděla pohledem po svém budoucím manželovi. Na sobě měl košili a drahé džíny. Vlasy měl hnědé se zlatavým odstínem a modré oči se zelenými okraji duhovky. Byl o dost vyšší než já, možná vyšší než Evan.

„Proč sis vybral mě?" Zeptala jsem se ho a ze všech sil jsem se snažila, aby to neznělo hořce.

„Líbila ses mi. Líbily se mi tvé knihy. Dala si do nich všechny emoce. V té době jsem se hodně hádal s tátou. Vždy jsme měli vypjaté vztahy. Ale v tu dobu....V tvých knihách jsem se našel." Překvapil mě.

Došli jsme k cíli. Šla jsem na autogramiádu mé třetí knížky a zároveň jsem začala propagovat další díl, který by měl vyjít až ho dokončím, což by mělo být ještě pár měsíců. Byla jsem ráda, že Cole Harisson ani nikdo jiný nekecal do toho, že Ronald Daveson bude pokračovat s vydáváním mých knížek.

Usadila jsem se ke stolu. A dávala jsem lidem podpisy. Christhoper se posadil opodál.

Jedna dívka mi řekla: „Sluší vám to spolu." Usmívala se na mě.

Celému světu bylo totiž známo, že ho neskonale miluju. Média se hnde chytla naší svatby.

Jen jsem této dívce věnovala úsměv a dál pokračovala ve své práci, musela jsem předstírat.

Ke konci přišla novinářka.

„Zdravím. Mohla byste se usmát. Potřebuju fotku k článku. Jé, ty pampelišky se mi líbí, ty se budou na fotce krásně vyjímat. Třeba by se mohla pampeliška letos dostat do kurzu." Pravila, protože si všimla, že vedle mě v malé vázičce stojí kytice pampelišek. Usmála jsem se, ona mě vyfotila a já zase pokračovala v podepisování.