Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

4. Kapitola

1. Nesnáším lakomce

2. Nesnáším skrblíky

3. Aneb nesnáším svýho fotra....

On je fakt děsnej! Přišla jsem za ním do kuchyně a říkám: „Čau tati, dáš mi kapesné?" Jako normální občan a 17 holka jsem počítala, že normálně otevře peněženku a normálně mi ho dá.

Ale co udělá on? „Ani náhodou! Si myslíš, že já ty prachy asi tisknu, ne? Ted jsem ti zaplatil 17 tisíc školného na celý rok a ty máš ještě tu odvahu mě žádat o další peníze?" Pochopitelně mě to naštvalo, ale nenechala jsem se vyvést z míry a povídám: „Ale to patří k tvým morálním povinnostem mi zajistit vzdělání, tohle je jenom něco navíc, abych taky nechodila nahá."

Hm... ale stejně mi to nepomohlo, protože ten debil si stál za svým a nakonec mě vyhodil z kuchyně, s tím, že jestli já nemám co na sebe, tak on je naprostý debil. Musím podotknout, že to byla jeho první největší pravda, kterou řekl a zřejmě taky poslední.

Achjooo.... Ale já fakt chci jít s kámoškou do šopinu.... Ale jak to mám asi udělat, když náš pán Skrblajs si sedí na penězích, jako na vajíčkách?

Jasně, mohla bych se zeptat mamky, ale to je pod mou úroveň ji vtírat, protože jen tak by mi to nedala. Na druhou stranu já ty prachy fakt potřebuju. Bunda se mi trhá tak, že je v ní díra skoro viditelná z Marsu. Ale už slyším to její: „Tak nos mikiny, přece ještě není taková zima!" Jo, to by se divila.... A navíc, jaké mikiny mám nosit, když jediná, kterou mám, je ve špíně, další u kámošky, třetí jsem zakopala na zahradě, protože je fakt odporná, ale mamka mi ji furt nutila nosit, čtvrtá je malá, pátou má půjčenou segra, šestou Lukin a sedmou brácha....

Hm, tak nemám jen jednu.... Mohla bych je zalarmovat, ať mi to vrátí, jenomže oni jsou na tom s mikinami podobně, jako já, nebo i hůř.

Já mám taky jednu mikinu půjčenou od Lukina. Od bráchy ne, protože ten žádnou nemá a od segry mi je malá.

Ale za mamkou stejně nezajdu, prostě ne. Ne, fakt, ne, musím se ovládnout, prachy nejsou jediné potěšení na světě....

Ještě sex, ale ten teď není s kým....

Pak jídlo, ale doma nic nemáme a chlastat se půjde až tak za dva týdny... A stejně bych na ten chlast asi neměla prachy....

Chmp.... debilní začarovaný kruh dnešního materialistického světa.

..............

„Mami?"

„No?"

„Nedala bys mi prachy na bundu?"

„Bundu na konci léta?"

„Nooo, já mám jednu a mikinu žádnou... A fakt ji potřebuju, protože ta moje je komplet stará a roztrhaná..."

„Abys venku při 25 °C nezmrla..."

„Ted je 25 stupňů, ale nemůžem se spoléhat na to, že to vydrží, tu bundu bych si tak jako tak jednou koupit musela a bude lepší, když ji budu mít dřív, než ta severní zima nastane..."

„Severní zima.... Hech, ty si magor... Víš co, tak jo. Protože mám dobrou náladu, tak ti dám peníze na bundu i na mikinu a na co ještě chceš, ale musíš se mi pak pochlubit s tím, co sis koupila jasné?"

„Jasně mami, dík!"

Hahaha, no tak už se mi nesmějte.... Fajn, šla jsem za mamkou a chtěla po ní prachy, ale ani sem se nemusela moc namáhat, aby mi je dala. A navíc ani neotravovala s mikinami, což je bezva! A víte kolik mi ta nesmírně štědrá osoba dala? No? Ha? Nevíte, já to tušila.... Dala mi dva litry.... Kruté, co....

Volám Monči.

„Čus, Moni, jak jde život? Blbě? Hmmm, to mě mrzí.... Jdeš teda do toho šopu? NÉÉ?? Co, ale proč! Hej, Moniko, neser a pojď ti řikam, konečně mi dali prachy, víš, jakej to je zázrak? A fakt ne, jo? Ani je nepřemluvíš? Hm, tak ok...Jo, čau..." zamumlala jsem sklesle a típla hovor.

Achjo... moje údajná nejlepší kámoška je zaneprázdněná školou. Tak moc, že nemůže jít ven. A to je teprve středa. Jsem zvědavá, co bude dělat za měsíc...

Co se dá dělat no, si vyrazím na soukromé nákupy...

„Mami, tak já jdu, jo..."

„Jo, a pozdravuj Moniku!"

„Nejdu s ní, jdu sama, protože milá Monička se prý musí učit..." zašklebím se na mamku kysele.

„Aha, to je mi líto ..." jo, vypadáš na to... „... a nechceš si vyrazit na nákupy se svou drahou matinkou?" ušklíbla jsem se.

To by nemuselo být špatný.... Většina matek je tak staromódních, až se z toho člověku dělá blbě. Ta moje ne. Ta moje totiž není jako opravdová, klasická mamka, ale mě to nevadí. Občas je s ní vážně sranda a aspoň se za ní nemusím stydět. Teda většinou....byl fakt trapas, když na konci mojí devítky sbalila našeho třídního, ještě že jsem za měsíc vycházela, ale stejně se děcka ve třídě na poznámkách vyřádily.

„Jo, proč ne!" zubla (zazubila – usmála, jen tak pro jistotu...) jsem se na mamku a sledovala, jak s širokým úsměvem odchází z kuchyně do šatny.

„No konečně, málem jsem tu zapustila kořeny!" volám o dost míň nadšeněji, než před dvaceti minutama. Tak dlouho to sakra netrvá ani mě!

„Promiň!" zubí se. Kývla jsem a vyrazily jsme.

O pět hodin později a o pár kilo těžší...

„Víš, že jsem ani nečekala, že s tebou může být taková sranda?"

„No, měla by ses stydět!" řekla tím klasickým poučovacím hlasem a zamáchala mi prstem před nosem.

„Nemám za co!" zářivě jsem se usmála a spolu s mamkou jsme se rozchechtaly jak blázni. Je to divný, ale mamka je vlastně spolu s Monikou moje nejlepší kámoška. Samozřejmě když zrovna nehuláká. Jinak mám kámoše samý kluky... Asi to bude tím, že jsem nikdy nebyla moc holčičí – lesklý věci, manikúra, růžová... to mě fakt nebere, ale je to fajn. Jsem s klukama radši. Škoda, že v naší třídě jsou dva, jeden normální... To je tak, když si někdo umí vybrat školu....

Jo, to s tím těžkým jsem myslela, že jsme ověšené taškami. Jinak jsme o spoustu prachů lehčí. Mamka mi nakonec nemusela dávat ani ty dva litry, bo mi stejnak všechno kupuje ona.

„Jsem ráda, že jsme to všechno koupily! Docela dlouho se ti nekupovalo oblečení..." Docela? Dělá si ze mě prdel? Hmm počkat, takže to spočítáme.... Asi naposled minulý století. Ale to je v podstatě chvilka, že...

No co už.

Nebudu nevděčná.

Ještě by mi to mohla zabavit.

To by byl průšvih, protože má úplně jiný vkus, než já....

„A vůbec, co máš s tím Martinem?"

„Ehm... uch... COŽÉÉÉ???" zamračila se na mě. Hele, já chápu, že ještě pořád je to moje mamka ale... fakt, ale FAKT se musí ptát na takové hovna? Vždyť to je jako by si myslela, že s ním chci mít něco víc, než společnou řeč, kalby atd.... Prostě všecko, co ke kámošství patří.

Ale spát s ním a chodit s ním, no to teda NE.

„Co s ním mám? Co já s ním mám?! No, kámoší se bráchou a já se s ním kámoším taky."

„Dobře, tak se uklidni, jenom jsem se zeptala....A máš teď nějakého kluka?" protočila jsem oči.

„Ne a tahle debata mě začíná štvát, nechceš jít?"

„Klidně..." pokrčila rameny, tak jsme sebraly tašky a šly.