Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

12. Kapitola

1.Mám fakt děsnou smůlu!!!

2.Zeptejte se mě jak, padám do průšvihů!

3.Kapitola: S-h-o-c-k...

Tak mě Marek nezabil, naopak jsme si skvěle pokecali, to se jen tak nevidí. Nadšeně jsem mu vykládala o tom sexy chalanovi co je náš nový soused. No, nevpadal zrovna nejnadšeněji, ale tak, zklamání se musejí podstupovat, že, aspoň má praxi. A pak odešel. A co je na tom nejvtipnější, že zase bez saka. Volala jsem mu, ale nebral to. Co už.

Šla jsem se projít mezi domky. To víte, super počasí, nebudu trčet doma. Vzala jsem si i míč a trochu s ním zkoušela žonglovat a driblovat a taký ty kraviny, co se berou v těláku, znáte to.

No tak jsem tak šla a driblovala a pak mě to přestalo bavit, tak jsem si házela. Nejdřív nízko a pak výš. Ale jak už to bylo moc vysoko, tak jsem to kapku nevychytala a musela jsem ten míč pak dobíhat. Ale tak, nevadí, že, aspoň se mi zlepší fyzička.

No, ale to neuvěříte, co se stalo. Normálně já si v pohodě hážu a dobíhám a najednou vrazím do nějakého kreténa a ještě mi spadne balon na hlavu. Samo, že jsem na něho začala nadávat, co si to o sobě jako myslí, narážet do nevinných dívek. Ale já mám takovou smůlu, o které se vám ani nezdálo!

„Alčo?" uslyšela jsem povědomý hlas. Zvedla jsem hlavu, jelikož doted jsem se na pachatele vůbec nenamáhala podívat. O-ou. A kurva!

„Sakra! Já na tebe musím narážet i na normální procházce! Nestačí, že jsem se kvůli tobě málem přizabila v buse a na kalbě u Filipa, já musím ještě pár metrů od mýho baráku!" prskám a štěkám a vůbec celkově se chovám jako naštvaný pes. Ale jako!!! Nejsem ani tak vytočená zrovna kvůli němu, spíš, a hlavně kvůli mý smůle, ale holt někdo to schytat musel.
"Co tady vůbec děláš?" zeptala jsem se ho, pořád rozmrzele, když mi podal ruku a já se konečně vydrápala do důstojné polohy.

„Kousek odtud bydlí moje přítelkyně, tak za ní jezdím..." přizná se. Wow.

„Jak se jmenuje??" zajímám se.

„Andrea Darková,"

„Ta děvka?" Ujede mi. A sakra! No tak, co už.
"Eh, sory. To víš, pusa je napřed, už jsem si zvykla."

„Já taky," ujistí mě s hnusným úšklebkem. „Každopádně to není děvka, chodím s ní už 4 měsíce!" Vychvaluje se. No to je teda mimozemsky dlouho!
"A jak dlouho ji znáš?"

„4 měsíce," podíval se na mě, jakoby to snad nebylo dost jasné hned.

„Aha. No, dobrá. Nebudeme si kazit den hádkami..." podrbala jsem se na hlavě. Martin mávl rukou.
"V pohodě, dnešek už se asi víc posrat nemůže." Tváří se poněkud kysele.

„Copak, nevyšel sexík?" zacvrlikala jsem sladce. Přimhouřil oči.
"No jasně, sexík. Copak ten..." asi se nemá chut hádat. No, ještě ho trochu pozlobím. (Já totiž strašně ráda provokuju jestli jste si ještě nevšimli! Což asi jo, tak nic...)

„Chápu," pokývala jsem vážně hlavou. „Nedostavila se erekce..." ted už se po mě ohnal. Naštěstí jsem včas uhla.

„Tsss, to se dělá, bít mladou nevinnou bezbrannou dívku? Pche, nemáš kouska vychování. Ta dnešní mládež..." lamentuju jako stará babka a Martin už se chlame. Účel splněn!

„Hele, jak daleko je „kousek odtud"?" ptám se.

Mávnul rukou dozadu.
"Hm..."
"Proč?" zamračí se.
"Neboj, vykrást ji nechci!" zasmála jsem se.