Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

3. Kapitola

Nesnáším 1. Září

Nesnáším školu.

A chci PRÁÁÁZDNINÝÝÝÝ!!!

Ano už je to tak. Tímto dnem začíná mé studium na Pedagogickém lyceu. Smlouvu se mnou nakonec šel podepsat taťka, i když mu doktor přísně nakázal, že má zůstat doma a NIKAM nechodit. Ale náš milý tatínek si jde na pohodu se mnou a na pohodu se málem zabil. Jo, na mého fotra tam nikdo dlouho nezapomene, to se klidně vsadím o sto litrů. Ale víte, co je dojeb? Že já ten kotník furt mám obvázaný a prej ještě týden, takže budu týden do nový školy chodit s obří mumií místo nohy. Sakra…

Ted se ještě srovnat s tímhle hrozným faktem a donutit se vykopat z postele, jelikož škola je tak daleko, že musím vstávat už … moment…. JO! S vyděšeným pohledem na svých digi-hodinkách zjišťuju, že je teprve 5:00. No to je naprostý hnus takhle vstávat, zvlášť po prázdninách. Na zdravku jsem vstávala o půl sedmý a i to mi přišlo brzy.

"Alicééé! Vstáááváááát!!!" Achjo… moje nálada náhle klesla. Už po ránu slyšet matčin otravný a nesmírně protivný hlas.

Ještě chvilku jsem ležela a koukala z okna na měsíc. To není možný, že já vstávám za svitu měsíce!

No, ale asi je.

Protáhla jsem se, zívla, odkopla peřinu, pomalu se posadila a ještě pomaleji si stoupla a sešla dolů.

"Ahoj…" houkla jsem do kuchyně, jak jsem procházela kolem.

"Čus…" mávne na mě segra ponuře.

"Co tady děláš? Vždyť máš na osm ne?" zeptala jsem se ji překvapeně, protože segře je 14 a tento rok nastupuje do devítky a proto mi nesedí, že by vstávala v pět ráno.

"Ségra prosím tě…" vrhla na mě znuděný pohled.

"No co, proč vstáváš tak brzo?" naklonila hlavu na nalevo, mučednicky si povzdechla a dál na mě výmluvně civěla.

Segra nikdy nebyla moc velký mluvka, spíš naznačuje a mluví opravdu jen když musí. Dobrovolně jsem ji snad promluvit neslyšela.

Nakonec za ní odpověděl brácha.

"Dostala se přece na ten víceletej gyml kajsik v Prčicích."

"A jo, vlastně, nějak mi to vypadlo…" kývla jsem a konečně zalezla do koupelny.

Umyla jsem se, nalíčila a vyžehlila vlasy. Přece do nový školy nepůjdu jako rozčepýřenej hastroš.

Vlasy mi totiž po ránu vždycky trčí na všechny strany, jako bych celou noc byla ve vichru, nebo něco takovýho, což jen tak pro zajímavost nejsem. Kdybyste měli třeba pochybnosti…No ale to je jedno. Nevím, co si s nima mám dál udělat! Přece jenom… první den, první měsíc, první rok druháku a tak všechno. To je přece jasný, že nemůžu jít jako obvykle. Ale co si s nima mám udělat je mi záhadou.

A tak jen bezradně stojím před zrcadlem a vlasy stáčím do všech možných, i nemožných úhlů.

"Nazdar ségra, nad čím faráš?!"

"JÉÉÉÉ!" vyjekla jsem, jelikož brácha prudce rozevřel dveře a zařval mi přímo do ucha v poklidném uvažování (to neberte vážně, z těch vlasů chytam nerva).

Bezmocně jsem svěsila ruce dolů a věnovala mu utrápený pohled.

"Došla ti rtěnka?" zeptal se naprosto vážně.

"Ne!" zaškaredila jsme se na něho.

"Jen… nevím, co s vlasama!" machruju zuřivě rukama a teď jsem bráchu praštila do obličeje. Nechtěně!