Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

5. Kapitola

1. Je to v prdeli.

2. Je to fakt v prdeli.

3. Je to FAKT nehorázně v prdeli.

Víte, včera jsme s mamkou nakoupily fakt hodně věcí jo... a strávily jsme tím taky dost hodin já si vybrala totálně úžasný hadry, jenže háček je v tom, že já ten kotník ještě týden nemohla namáhat, to jako tenhle týden a brácha, když mě včera viděl, prohlásil, že když jsem zvládla pětihodinový nákupy, zvládnu i cestu do školy a vykašlal se na mě.

Ale dojeb je ten, že mě už včera ten kotník dost bolel, ale nechtěla jsem si zkazit bezva den přemýšlením nad ním. A tak jsem to neřekla a před půl hodinou se vydala do školy....

A teď trčím v tramvaji, kotník mě bolí tak, že mám pocit, že umřu, nikde volný místo na sednutí a dalších deset minut jízdy přede mnou. Teda, tramvají. Ještě nevím, co bude v buse.

ÁÁUUU!!!!! Začnu vít na zamračenou oblohu, jestli mě nikdo nepustí sednout, nebo se aspoň někdo nerozhodne vystoupit....

Jééé námko, tu vystupuje vždycky moře lidí....

Hm... jenže moře lidí taky nastupuje. Ne, vůbec si o mě nemusíte dělat starosti, však já jsem v klidůůůů...

Uch ... mám pocit, že mi kotník za chvilku vypoví službu. Nééé prosíím, ještě nééé!!

Kurva, zasraná noha...

Volné místo! Není možné! Já mám snad haldy!

Konečně pohodlí...... teda relativně.... Asi tak, jaké může být pohodlí, když vám upadávají nohy....

„Křižíkova!" Kurva to už mám jako vystupovat?! Chjo, tak asi vážně zahynu... ale možná tu bude Marek....

„Ahoj!" Ne, tak tu není Marek, ale jedna holka z naší třídy.

„Čau, jak se jmenuješ? Možná, že ses mi už představovala, ale má paměť na jména lehce vázne..."

„Zuzka..."

„Jo, aha, dík..."

„Jakto, že jedeš autobusem? Poslední dny jsi jezdívala autem ..."

„Jo, to jo, ale brácha se nasral a řekl mi: Jezdi MHD! A vůbec ho nezajímá, že to je o život..."

„No, někdy fakt jo..." přikývla nejistě, ale beztak si myslí, že jsem nějaká pipinka, co je moc rozmazlená jezdit veřejnou dopravou....

„Hm..." netrpělivě jsem přešlápla. A taky, abych furt nestála na tom bolavém kotníku....

„Proč pořád přešlapuješ?" zeptala se mě o dvě minuty později.

„Hmm... je mi celkem kosa....kdy to jede?"

No co, přece nepřiznám takej trapas....

„25... to se nedivím, když sis vzala tričko a kraťasy..."

„To nejsou kraťasy, jen kratší tříčtvrťáky!" bráním se.

„To máš jedno, stejně je to docela lehké oblečení na podzim..."

„Teprve konec léta..." opravila jsem ji. Už mě její kecy začínaj štvát. Jé dvojka... hmmm uvidíme, kdo z toho vystoupí...

„Čau!"

„Ahoj, nečekal jsem tě tu!"

„Jo, já se tu včera taky nečekala, ale slet událostí je rychlý a nevyzpytatelný..."