Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

13. Kapitola

„Všichni utíkáme před pravdou!"

„Ne, to není pravda. Jen... se jí snažíme zahnat, nemyslet na ni..." zlomil se mu hlas. „Nedá se před ní utéct," řekl tiše.

„Proč?!" zašeptala jsem.

„Al, no tak, nebreč..." hladil mě po vlasech a já se cítila úplně stejně jako kdysi. Stejně malá, stejně bezbranná, stejně zoufalá.
"Odpověz mi," vyzvala jsem Honzu. Uhnul očima.

„Já jsem ten poslední, kdo by to mohl vědět," řekl a připomněl mi, kdo z nás má horší situaci.

„Promiň, jsem sobecká..."

„Ne, nejsi," řekl, ale beztak si myslí opak. Já bych si to asi taky myslela.

„Víš... život není jen o tom snít. Je to o tom postavit se nočním můrám..." zašeptal.

„Ale proč to odnášejí ti nejlepší lidé..." vzdychla jsem.

„Ale Alčo... odnášejí to všichni."

„Hm..." zabručela jsem.

Venku se blýsklo.

Psí počasí na psí den.

Sakra proč je ten život tak nespravedlivej!

A měla jsem pravdu. Všechno odnášejí ti nejhodnější...

1.Můj život je momentálně jedna velká skládka

2.Zjistila jsem, že jsem hrozně sobecká

3. Zlatíčko NE!

Všichni říkají... no dobře, rodiče... chovej se jako dospělá... ale jak sakra? Nemám děcka. Nemám práci. Jsem teprve v druháku, co by u sto-let-starých-ponožek-Lukina chtěli? Abych vařila?! To jsem zkoušela jednou a podpálila jsme kuchyň. Od praní mě mamka vyhodila, jakmile jsem ji srazila nejoblíbenější šaty a obarvila luxusní bílý kostýmek do společnosti. Nechápu, proč tak řvala. Na stodolní kostýmek nepotřebuje. Asi se chtěla blýsknout! Pf... aspoň vím po kom tu sobeckost mám. No však mi taky matka pořád říká: „Nic neděláš! Přes týden se neučíš, o víkendu chlastáš!" Jo, geny, matko. Ale do očí jsem jí to neřekla, ono je totiž vždycky děsná zabíračka se s ní hádat, protože na vás začne ječet takovým ječákem, že vám, netrénovaným jedincům, by se z toho rozskočila hlava. Věřte mi, vím, o čem mluvím. No, nemám to já snadné žití...

Strašně unavená, jelikož jsem celej víkend naspala asi tak ... no, možná pět hodin, jsem se ploužila do školy.

„Čau zombie!" pozdravil mě se smíchem Tomáš.
"Nazdar." Řekla jsem koutkem pusy.

„Co ty tu?"

„Nestihla jsem bus...musela bych dobíhat a na to jsem se mohla vysrat."

„Hm... no vypadáš velmi čile!" posmívá se. Zvedla jsem prostředníček. Chtěl něco říct, ale přicházející Martin ho předběhl.
"Pořád stejně sprostá!" chlame se.
"Ty jdi taky někam," zabručela jsem.

„To je pěkný pozdrav. Co ti zase přelítlo přes nos?" Zkoumavě se na mě podíval. Zná mě. A možná víc, než si myslím.

Otočila jsem se na Tomáše. Pochopil můj prosebný pohled a šel dál si zapálit cigaretu, takže byl mimo doslech.

„Honza."
"Co je s ním?" lekl se.

„Má depku."

„On? Proč?" mračí se na mě.