Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

9. Kapitola

1. Něco jiného, je ostrá přetvářka...

2. A něco jiného...

3. ... je lhát.

4. Neviditelný bod, který nevidíte tady.

Achjo....

"Al, Alčo?"

"Hmmm?"
"Co je ti? Vypadáš, jako by ti ulítly mouchy, nebo hůř opíchali mravenci!" Tohle je naše společná hláška, kterou jsme vymysleli (takže pozor na autorská práva!) a obvykle se po ní valím smíchy po zemi, ale ted mě fakt nepobavila. Nevím, co se mnou je. Ale to pitomé: "Co je ti?" ted slyším skoro pořád. Doslova se to na mě valí ze všech stran. Je to jako být svazována něčím, co neumím popsat, ani vyjádřit. Něčím, co ze sebe nemůžu dostat, at se snažím, jak se snažím.
Vrhla jsem na Lukina vražedný pohled.

"No tak, co se děje..." Povzdechla jsem si.
"Nic. Teda alespon by se nic nedělo, kdybych věděla, co se vlastně děje a proč se pořád cítím jako přejetá nákladákem .... i když... to ne, ale kdybych to věděla, tak už bych to dávno vyřešila, takže by se nic nedělo, jasný?" vychrlila jsem na něho jedním dechem a začala přecházet po místosti sem tam. Dobře se u toho přemýšlí.

"Hm... no, já nevím, to musíš vědět ty!" Podotknul inteligetně Lukáš a pokrčil rameny.
"Lukine..."
"No?"
"Prosim tě vypadni..." zavrčela jsem. Lukáš teda protočil oči v sloup a odešel oknem, jako skoro vždycky.

Možná, že bych věděla, co mě stresuje, kdybych se nad tím aspon jednou zamyslela, ale když já prostě nechci! Proč to nemůže jenom tak prostě zmizet? Achjo, to je fakt na pytel todle.

"Alčo..." řekl tiše Honza. Podívala jsem se na něj. Měl v očích takový ten soucitný, litující výraz. Nesnáším, když mě někdo lituje!
"Alčo, mě to mrzí. Opravdu." Co to sakra mele?
"Eh, cože? Tys mi něco zničil?" Zeptala jsem se opatrně. Pokoj zdemolovaný není...

"Ne, jen... obávám se, že za tvou příšernou náladu v posledních dnech můžu já."
"Vážně?" Prohodila sem suše. Jak by za ni mohl moct.

"Jo. Víš, to s tím Martou... lhal jsem ti. Není to jen jeho příběh." Zpozorněla jsem.
"A?" Naléhala jsem.
"Alčo, já... nemůžu ti to říct. Jen vím, jak se Marta cítí a... radím ti, pokud se s ním chceš usmířit, omluv se mu. Někde soukromě, upřímně... Tak, jak to umíš." To si snad ze mě dělá srandu?! Nevěřím svým uším.
Polkla jsem.
"Aha. No páni. Takže tu máme lháře. Dík brácha, nemohls to říct dřív? Třeba o takové dva týdny, abych na všechny nemusela být tak neuvěřitelně protivná a mít tak mizernou náladu?" Já si vůbec neuvědomila, že mi brouka do hlavy nasadil právě brácha s Martinem.
"Promin," sklopil oči.
"Hm... omluvit no," řekla jsem hořce. "A proč to neuděláš ty?"
"Poprali bysme se. Ode mě to bere jako větší zradu, protože já vím, co ho k takové urážlivosti vede. A... navíc mě bere i úplně jinak, než tebe."

"Jak to myslíš, jsme kámoši!" To se z toho jako snaží vykroutit, nebo vážně neumí vymyslet lepší argument?

"Jo, ale... Jsi holka. Tebe nezmlátí."
"To se ho jako bojíš?" nechápala jsem.

"Ne, ale..."
"Tak o co ti sakra jde?" Vyjekla jsem hlasitě. Hodně hlasitě a hodně naštvaně. Až se Honza polekal.
Vydechl, zavřel oči, nadechl se a znovu vydechl.
"Ty ho tolik neznáš," řekl nakonec. Tak tiše, že jsem to skoro přeslechla.
"No paráda. Já ho neznám. Bezvadný, trefa do černýho," řekla jsem ironicky.