Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

10.Kapitola

1.Nesnáším nechápavé lidi.

2.Nesnáším svoji segru.

3.Všeobecná chtivost je nakažlivá...

-

„Asi si o mně budeš myslet, že jsem debil, ale tohle pro mě hodně znamená a..." a bla bla bla

...

To, že jsem souhlasila, že se sejdu s Filipem, byla asi nejhorší chyba v mém životě... Jak někdo může být tak nudný? A nevšímavý? Přece když se levou rukou opírám o hlavu - to už je první signál! A přece nemůže být tak blbý, aby si myslel, že výmluva typu: "Chlastala jsem celou noc, tak promiň, ale jsem děsně unavená!" by mohla být pravda. Je fakt, že u mě jo, ale zas... Sakra vždyť shledávám zajímavější cestu, na které se poflakují 13 leté pipinky a čas od času i někdo jinej.

Jo, sedíme v kavárně v centru... A tohle... tohle je přece...

"SAKRA!" zakleju hlasitě na celou kavárnu.

"Ali, není ti něco?"
"Jau, ale niic, v klidůů!" Říkám s velkou dávkou ironie, ale je to stejně jedno, protože si toho nevšímá a pomáhá mi ze země, kam jsem spadla, když jsem přes výlohu uviděla mou už skoro 15 letou segru, kterou jsem na férovku neviděla už tak... týden. Ale měla sem moc práce na to, abych se tím zabývala, když ona je furt v tahu.
"Fakt jsi v pohodě?" Ptá se mě znovu a ustrašeně se ohlíží na vykulený dav v kavárně, co nás sleduje.
"Jo, jo. Nechceš jít?" Navrhnu mu, ale nepochopí to...

"Jo, můžem jít někam jinam," souhlasí úlevně a vůbec nepochopí, že chci, aby vypadl ON!

Než stihl zaplatit, zdrhla jsem ven a momentálně zběsile utíkám ulicí a porážím lidi, tělo, netělo.

"Nemůžeš dávat pozor?" řekl vztekle nějaký debil.
"Sorry," řekla jsem otráveně.

"Jak jako sorry?" Nevěří svým uším.

"Ou..." ale na druhé straně ulice vidím Filipa. Hm, no nic se nedá dělat... Políbím toho neznámýho, naštvanýho chlápka a po očku sleduju Filipa. Až se vytratí, tak se odlepím od toho týpka, který mi polibky vášnivě oplácí.
"To se snad děláš srandu?" Kulí na mě hnědý oči, jakoby to fakt byl jen špatnej vtip.
Pokrčila jsem rameny.

"Potřebovala jsem se zbavit svýho bývalýho, kterej je tak natrvrdlý a myslí si, že to furt má budoucnost. No doufám, že ted už si to nemyslí...!" Říkám, pokukujíc po Filipovi, který smutně odchází. Není mi ho vůůůbec líto. A komu by bylo, kdyby ho tak dlouho nudil svýma kecama? Příště mě snad nikam zvát nebude.

"Ou, tak to je skvělý!" Raduje se ten týpek, vůbec nevím proč. Nadzvedla jsem jedno obočí.
"Ted už se můžeš líbat výhradně jen se mnou!" Trošku jsem zpanikařila, ale týpek byl rychlejší a přitáhnul si mě k sobě. Hm, ale nelíbá tak špatně. Jakože je i dost sexy...

Představte si... neobyčejné, hnědé vlasy, uhrančivé tmavě hnědé oči trochu lesklé a úúžasná postava. Samozřejmě plné rty přímo vybízející k polibku. Dobře jsem si vybrala!

Nevím jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme se od sebe konečně odtrhli, rychle jsem se nadechla a vybafla na něho: "Máš holku?"On se jen svůdně usmál a znovu mě políbil.

"Kdes byla?" Vyjel na mě tatka hned po příchodu domů. Protočím oči.
"Přece s Filipem..."
"Nelži! Filip ti ted volal!" Achjo, to je debil...

"No a co říkal?"
"Že ho dnešek mrzí!" Skoro nepostřehnutelně se ušklíbl, ale v hlase jízlivost stejně nezamaskoval. On Filipa nikdy neměl moc rád, poslední týdny našeho chození ho přímo nesnášel a doslova skákal radostí, když jsem se s ním rozešla.