Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

6. Kapitola

Nesnáším svou debilní famílii (a když je na mě někdo hodný a já to nechci).

Nesnáším dlouhý čekání.

Nesnáším nudu.

neviditelný bod 4, který nevidíte tady... Ááááchjoooo....

Je to děsný, jak strašný mám já život. Sice jsem už stihla zkouknout asi deset nových trháku, co mi brácha jako odškodnění sehnal, ale stejně mu to neodpustím. Ani mamce. I když se fakt snaží, tohle přehnali. Ale vy vlastně ještě nevíte co, že...

Tak teda.... Včera jsem domů musela skoro celou cestu stát. V buse i v tramvajce. Marek se mě snažil všemožně rozveselit, takže v buse jsem tu bolest ani tak nevnímala, ale v tramce to bylo něco hroznýho.... Fuj, brrr, tohle už nikdy nechci zažít. Sotva jsem se dobelhala domů. Ale na to, abych se vydrápala nahoru jsem fakt neměla, tak jsem se jenom rozvalila na sedačce v obýváku a usla.

Vzbudila mě mamka.

„Co tady spíš? A jak jsi přežila cestu domů?" zeptala se, ale asi trochu zavadila o moji nohu, tak jsem zařval bolestí a řekla, že necítím nohu. Děsně se vylekala a začala mi sundávat botu. Ale ono to nešlo. Kotník mi natekl tak, že jsem nemohla sundat boty. A to sem měla jenom blbé tenisky. A moje nejoblíbenější a nejpohodlnější.

A protože boty nešly sundat, zavolala mamka doktora a ten přijel, rozřezal moje nejoblíbenější boty a obvázal děsně nateklou nohu.

Od té doby uteklo celkem ... hm.... Asi 18 hodin a brácha se mi snad tisíckrát omluvil a mamka taky. Oba se snaží. Jsou na mě strašně milý a hodní, ale já nejsem žádná stupidní holka, co by slevila ze svého naštvání jenom kvůli pár filmům. I když vážně skvělým filmům.

Volala jsem Markovi a ten řekl, že vyřídí, že mi je blbě. Volala jsme Lukinovi a ten řekl, že zbije mého bratra. Samozřejmě to řekl až po dvou staletích, kdy konečně přestal hýkat smíchy. Ale nemohla sem s ním jít ani ven!

Jsem děsně naštvaná! Musím zůstat doma minimálně do pondělí. Ale v úterý už mě nic a nikdo nepřinutí zůstat doma. Vždyť jsem tu jenom pár hodin a stejně šílím!!!

Nechápu, proč zrovna JÁ! PROČ VŽDYCKY JÁÁÁ!!!

Není to fér. Vážně to není fér. Ale kdo s tím co udělá??

Nehledě na to, že si ani pořádně nemůžu zajít na záchod. Musím mít berle. A vypadám strašně směšně, ale nikdo se neodvažuje mi smát. Dokonce mě přišla politovat i segra...

Řekla sice jen, že by v mý situaci být fakt nechtěla, což mi nepřijde jako moc velká útěcha, bo ty debily, co by v mý situaci být chtěli, bych asi zabila za mega provokaci. A taky řekla, že mi koupí nový tenisky....To je celkem hezký. Teda, kdyby to splnila, že....

Zítra se má stavit Lukáš a máme probrat děěěsnooou nespravedlnost. Uááá už se fakt nehorázně těším! Aspoň z toho PedLka nezblbnu...

---

„Čáááu!" skočil ke mně do pokoje oknem, jak tarzan s tím lanem, ale nějak to nevychytal... Auuu...

„Si v pohodě?" otočila jsem se nalevo, kde spadl do hordy mých krámu.

„Jo, v klidu..." vstal a otřepává se.

„Luki?"

„No?"

„Víš, nevim jak to říct... ale v mým pokoji fakt NENÍ nic, proč by ses musel oprašovat..."

„Co ty víš!" ohrnul nos a frajersky si sedl na mou postel.