Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

11.Kapitola

„Tak už se nezlob..." Konečně jsem se mu odvážila podívat do krásných, modrých očí. Usmál se a mile řekl: „Nezlobím, ničilo mě, když jsem s tebou nemluvil..." A pak jsem skoro vyskočila dvacet metrů do vzduchu, protože mě nejprve jemně pohladil po vlasech a vzal opatrně mou bradu do rukou a něžně mi přejel přes pootevřené rty. Šíleně mě to zelektrizovalo a srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že omdlím.

V momentně kdy se svými rty dotknul těch mých, mi srdce téměř chtělo vyskočit z hrudníku a létat radostí. Rychleji než raketa jsem se dostala do sedmého nebe a v břiše jsem cítila jemné, příjemné, slastné šimrání poletujících motýlku všech barev, druhů i velikostí. Nemyslela jsem na to, co dělám. Co my děláme. Byla jsem prostě šťastná a chtěla tam s ním stát napořád a užívat si toho krásného okamžiku...

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Zaječela jsme tak strašně až to přilákalo mamku. Srazila jsem se s ní na schodech, protože jsem okamžitě vyletěla z postele a z pokoje jak splašená. A divíte se? No dobře, jdeme dál...

„Jau, mami! Dávej pozor!"

„To říká ta pravá...Co ti zase je?" Vyjekla na mě. Hej, já za to nemůžu! Ovládnu snad nějak svý podvědomí? Ne. No.

„Segra, co zas šílíš?" Vystrčila hlavu z pokoje i Sára. Hm, to musel být fakt poprask, řekla 4 slova... No aspon není ztracená, i když po tý její hnusný narážce bych jí nejradši sama ztratila. Proč máma i Sára použily slovo „zas"? Copak jsem nějaká hysterka??! Jasně, že ne!

„Čau blázne, zas výbuch?" Zubí se na mě i brášin. No tak to už je moc!

„Áááá sklapněte s tím zas!" Zaječela jsem a letěla pro změnu zpátky do pokoje. No, ale to bych na sobě nemohla mít svý fusky, ve kterých spím a nemohli bysme mít tak děsně klouzavý schody, aby se mně něco nestalo.

Sjela jsem po těch schodech až dolů a sebou přibrala všecky, co tam okouněli. Dojeli jsme jako velká rodinná grupa až ke dveřím, kde nás zastavil táta, kterej se vracel z noční, tím, že jsme do něho narazili. Sice spadl, ale to už je detail – pro záchranu lidstva se musí trpět. Zvlášť, pokud jde o mou maličkost...

„Co to zase vyvádíte?" nasral se. Všichni se po mě podívali vražedným pohledem. Co zas já? Já je nenutila po těch schodech jet se mnou! A stejně si to zasloužili, tak co.
Pokrčila jsem rameny a ležérně se zvedla.
"No, pokrok nejde zastavit, předvedla jsem vám názornou ukázku z fyziky." A jdu do svého pokoje. V kuchyni mají všichni otevřené pusy z šoku, takže nehrozí žádný trest... Ale jakou ukázku vám neřeknu, protože to nevím...

Ale zapomněla jsem na úvod... No nevadí, přidávám ho ted, všeobecná demence ze snu a incidentu na schodech se nepočítá. Mimochodem, včerejšek se taky nepočítá, no možná vám to někdy řeknu...

1.Svítí slunko.

2.Což znamená, že je hezky.

3.Což znamená jen jedno...

Mějte mě klidně za blbce, ale já si vždycky pod termínem „slunce" vybavím žlutou, světlo a teplo a možná UV záření a podobný blbosti, ale to se ted neřeší. Každopádně, když jdu v kraťasech na kšandy a triku, s kosou rozhodně nepočítám ani na začátek listopadu.

**

„Mmmmmožžžná, žžže ttto nnebbbyl nnnejleppši nnappad..." Marek se na mě soucitně podívá. Musí ze mě mít strašnou prdel. Si představte... Kosa jak v Antarktidě, aj tučňáci se k sobě tulí a já tu poskakuju v kraťasech, triku a teniskách s kotníčkovýma fuskama. Paráda. Ukázkovej příklad – Jak zmrznout...