Teorie relativity aneb můj postoj ke světu

14. Kapitola

1.Je to v prdeli

2.Mám absťák

3.Uchyluji se k úchylným situacím...

MAREK NECHCE CHLASTAT!!! Chápete to někdo?! Jak někdo nemůže chtít chlastat sakra?! Vždyt to je uplně debilní! No... pár dnů jsem to kvůli němu vydržela... ale v pátek na té Mikulášské akci jsem se domluvila s Marťou na stodo. Marek to slyšel a zakázal mi to. Dobře, neříkal tomu zákaz, ale pro mě to bylo jasný omezování lidský svobody.

„Je to tvůj učitel!" vyčítavě se na mě podíval.

„A taky můj kámoš," řekla jsem zarputile.

„A taky je to pro mě konkurence," řekl a fakt úžasně se na mě podíval.

„Ale to víš, že není," chlácholila jsem ho něžně, jak jsem byla z toho jeho pohledu udělaná.
„Pro mě ano. Bál bych se o tebe. Je to tam nebezpečné a jemu doopravdy nevěřím, že se o tebe postará," trval si na svém a pokračoval v úžasném pohledu. Zamyslela jsem se. Velká chyba.
„No... je fakt, že když se ožerem, nevíme, kde máme hlavu. Ale ještě jsme se spolu nevyspali. Nebo si to aspoň nepamatuju..." pokračovala jsem ve svých úvahách jako někdo naprosto debilní, komu nedošlo, že by měl držet hubu, pokud chce dosáhnout svého.

Zhrozeně se na mě podíval.

„Ale to není tak zlý. Chci říct – nebezpečný? Vždyť tam jsem furt a žiju!"

Moc ho to neuklidnilo.

„Hele víš co, tak pojď se mnou!"

Jen se zasmál.
„Spolu půjdeme na výjimečnější místa, než je stodolní."

„Ale-" stačila jsem jen namítnout, než se ke mně přiblížil a políbil mě. Martin to viděl, takže mu samozřejmě bylo jasný, že nikam nejdu. Nadšený nebyl. Když se mi pořádně vysmál, jak jsem ovlivnitelná a blablabla, řekl: „A mně budeš vyčítat Andreu!"

Pokrčila jsem rameny. Na to se fakt nic říct nedá.

No jo, jenže teď je sobota. Já ležím na posteli a strašně se nudím, protože Lukáš je na akci. Marek na akci se šermem, kam jsem odmítla jet jako daň za zakázanou chlastačku. No, vůbec všichni, které znám chlastají. Krom Honzy, ten je v nemocnici se Šarlotou.

A já ležím na posteli sama samotinká a děsivě se nudím. Sakra, už jsem zapomněla, jaký to je mít kluka. Že to není jen výhoda... hm... tak mě napadá, že bych mohla skočit za Sárou a vyřídit toho Filipa.

„Sári!" tiše jsem zavolala do jejího permanentně tmavýho pokoje. „Jsi tu?"

„Jo," zahuhlala děsně ztlumeně.
Vešla jsem do pokoje a opatrně se rozhlídla. Už jsem tu nebyla fakt věky. Se Sárou toho moc společnýho nemáme, takže se třeba stane, že půl roku neprohodíme ani jedno slovo. Když k tomu teda přičtete její introverzi. Hm... to se k sobě s Filipem aji hodí... ale sakra, co to melu!

Má pokoj namalovaný půlku na černo a půlku na bílo a na té bílé straně má takový černý ornamenty, takže je tam tmavo aji v poledne. No, ted tam měla rožnuté jedno světlo a světlo z notebooku a zatáhnuté všechny okna, takže to tam bylo dost ponuré, ale bylo tam vidět.

„Co je ti?" zeptala jsem se, když jsem si jí konečně všimla, jak leží na zádech s rukama pod hlavou a zírá do stropu. Ani mě nepočastovala ironickou poznámkou, jestli už jsem skončila s obhlídkou jejího pokoje. Ačkoli... Sára, než aby musela otevřít pusu, radši neuráží.