Láska na první pohled (CZ)

28. ČÁST

Rozhodla jsem se. Chci se přestěhovat k Markovi. Budu tam bydlet tak napůl. Trvalé bydliště si nechám u rodičů, ale nebudu tam bydlet. Budu tam mít pořád svůj pokoj a všechno, ale u Marka to bude něco jiného. Právě jsme na cestě z parku. Vedli jsme Alici každý za jednu ruku. Bylo to hezké. Umím si představit, že to bude za pár let vypadat stejně, ale mezi mnou a Markem bude naše dítě. Přišli jsme domu. Čím blíž jsme byli k domu, tím větší jsem měla strach. Co když mi to mamka nedovolí. Je pravda, že mi bude za týden 18, ale co když... Stejně nikdy nevíš. Vcházela jsem dveřmi do domu a přemýšlela, jestli to mám vůbec říkat. Jestli není brzo. Teď nebo nikdy!!!

„Mami, tati, jsme doma." Zavolala jsem do domu.

„Jsme v obýváku" ozvala se mamka. Hned jsme se všichni vydali k obýváku a posadili jsme se na gauč a já do křesla tak abych viděla na všechny, co jsou v místnosti.

„Chtěla bych vám všem něco říct..." podívala jsem se do očí každému v místnosti. V očích mamky a taťky jsem viděla strach, překvapení a zvědavost. U Marka jsem viděla očekávání, co přijde.

„Prosím, řekni, že ještě nejsi těhotná." Zeptala se mamka s otázkou v očích.

„Ne neboj! Na to mám ještě čas nemyslíš?" zasmála jsem se a po očku mrkla na Marka. V jeho očích jsem viděla trochu zklamání, které se snažil zakrýt, ale moc mu to nešlo. Vím, že by chtěl miminko, ale nevěděla jsem, že takhle hned. Vždyť se známe necelý rok. Mě ještě nebylo 18. Musím si s ním pak promluvit.

„Víš, mami, tati... Chtěla bych se na něco zeptat..." Podívala jsem se na oba svoje rodiče a viděla jsem, že oba čekají, co ze mě vypadne.

„Chtěla bych se tak napůl přestěhovat k Markovi." Marek na mě koukal překvapeně a hlavně nadšeně. Oči mu úplně svítily, jakou měl radost. Potěšilo mě to.

„Co znamená tak napůl?" zeptala se mamka s úsměvem. Že by jim to opravdu nevadilo? No radši nebudu dopředu nic očekávat.

„Noo... Jako, že bych u něj měla několik věcí. Ne úplně všechny, ale dost na to abych tam mohla bydlet. A i přes to, že bych byla každý den u něj, bych měla trvalé bydliště tady. Takže bych se mohla kdykoli vrátit." Když jsem dořekla tuto větu, Markovy oči trochu pohasly, ale bylo v nich pochopení a to jsem oceňovala. Podívala jsem se na mamku a taťku a ty se dívali na sebe, ale usmívali se. To jsem brala jako dobré znamení.

„Nemáme nic proti. Je to takhle fér." Usmál se na mě taťka a mamka přikývla. Vážně mi právě dovolili bydlet u Marka?! Vyskočila jsem a oba je obejmula.

„Děkuju, děkuju, děkuju!!" opakovala jsem pořád dokola.

„Hele, mladá dámo, myslela jsem, že už budeš brzy dospělá, tak se tak chovej!" řekla se smíchem mamka.

„A to už nebudeš bydlet tady semnou? Budeš bydlet jinde?" Najednou se ozvala Alička. Byla smutná a slzy se jí hrnuly do očí.

„Aličko, pořád budeš moje malá sestřička! Můžeme si volat každý den. Můžu tě vyzvedávat u školy. Můžeš u nás klidně i spát když budeš chtít." Mrkla jsem na ní a ona se konečně usmála. Najednou mě obejmuly dvě silné paže.

„Miluju tě, víš to?" pošeptal mi Marek do ucha.

„Já tebe taky!" odšeptala jsem mu nazpět. On si mě otočil čelem k sobě a políbil. Bylo to krásné.

Ozvalo se trojité „Awwww" a já jsem věděla, že nás rodiče pozorují. Odtrhla jsem se od Marka. Ještě jsem se na něj usmála a otočila jsem se na rodiče. Ty se jen usmívali tak jsem se usmála taky.