The Lost Rocker

26. Depresivní? NE.

„Fakt by mě zajímalo kolik jsi vykouřil cigaret za tuhle noc a ráno." slyšel jsem, jak táta říká tuhle nepodstatnou sračku. Vlastně vůbec nechápu, o co se snaží. Poslední dobou si hraje na tátu, ale on není opravdový otec. Snaží se dělat, že ho zajímám já a můj zkurvený život a chvilku jsem myslel, že ho to opravdu zajímá, ale nebylo to tak.

„Jako vážně?" zvedl obočí a podíval se do popelníku, kde byly všechny dopálené cigarety z Mayiné krabičky a za chvilku se tam dostane další, ale to z mé krabičky. Wow, zajímavý, co? Koupil jsem si svoji krabičku cigaret i přes moji lenost, to znamená, že už mám kurva depky. „Nikdy si tolik nekouřil." povzdechl si.

„Cigarety jsou jen jídlo pro zlomené duše." vydechl jsem kouř z mých úst.

„Tak to by ses měl jít najíst normálního jídla, protože ty zlomenou duši ještě nemáš." široce se usmál, čímž si myslel, že mi vyčaruje úsměv na tváři, ale nebylo to tak. „Harry, nesmíš to hned brát tak vážně, je to jen jeden den, co je pryč. Až to bude týden dovolím ti myslet si, že máš zlomenou duši." povzbudivě se usmál, ale on nevěděl, o co doopravdy jde. Ona mě opustila. Možná tady nechala nějaký věci, který mě na ni mají převést nebo mi mají o ní ukázat pravdu, ale to nemění nic na tom, že odešla. Věděla, že tady je přece v bezpečí, nebo ne?

„Možná jsem vykouřil moc cigaret a vypil moc chlastu, ale nebudu se omlouvat za to jak jsem chtěl zahnat svůj smutek." típnul jsem cigaretu a zvedl se ze země. „Dobře, jestli chceš tak se můžu jít najíst." pokrčil jsem rameny.

Šel jsem dolů po schodech, slyšel jsem za sebou kroky mého otce a cítil krásnou vůni jídla, ale mně se chtělo akorát tak trochu zvracet.

Sedl jsem si ke stolu, kam usedl i táta. Atmosféra byla hustá. Máma byla zvláštní. Chovala se jinak než obvykle.

„Uhm, chci se omluvit." zamumlal jsem, když si ke stolu sedla i máma. „Hádám, že jsem to včera trochu přehnal."

„Je to v pořádku." přikývla máma, ale vypadala špatně. Hodně špatně. Nejspíš jsem ji včera zranil tím, co jsem řekl. Upřímně když jsem nasranej, tak dokážu dost zranit slovy.

Jedli jsme to výborný jídlo, které máma uvařila. Moc jsem z něj nesnědl, protože mi nebylo nejlíp. Bylo to divný jen sedět a poslouchat cinkání příborů, vždy jsme si u oběda povídali, ale teď tu nepadlo ani slovo. Bylo to opravdu zvláštní.

„Chtěl bych se odstěhovat do L.A." začal jsem najednou mluvit.

„V tom ti nebráním." uchechtl se táta a já jen slyšel, jak si máma povzdychla.

„No, víš říkal si vždy, že jsi furt v práci, protože chceš abychom byli šťastní." ušklíbl jsem se a podíval se mu do tváře.

„Jestli čekáš, že ti dám prachy jen tak, tak jsi dost vedle." zabíjel mě pohledem.

„Prachy jsou jediný co mi můžeš dát, jinak mě fakt šťastným neuděláš." podíval jsem se mu posměvačně do tváře a on zatnul pěsti.

„Aspoň mám prachy, ty nemáš ani hovno." díval se na mě tak vyzívavě, jako by říkal 'pojď sem a mrdni mi.'

„Aspoň nejsem kokot." řekl jsem rozhořčeně.

„Aspoň nejsem kokot, kterýmu utekla holka." podíval se znovu od talíře na mě. Díval se na mě tím jeho vítězným úšklebkem.

Zatnul jsem pěsti a zvedl se od stolu.

„Harry, věř tomu, že já bych ti nějaký prachy dal, abys mohl nějak začít, ale ne tak abys vůbec nic nedělal a samo ti to přilítlo do náruče." povzdechl si táta a stoupl si od stolu také. „Takhle to v životě nechodí." pokrčil rameny. „Měl bys opravdu zkusit zpívat, zapomněl bys na realitu a jen se upnul na práci."