The Lost Rocker

17. Škola vzpomínek..

Probudil mě můj hnusný budík, byl opravdu škaredý. Je to ujetý, ale jednou jsem si nahrál to, jak mi Manson nadává, ať vstávám. Bylo to tak vtipný. Vždy mě to zaručeně probudilo, i když jsme tam mobily mít mohli jen o víkendu, ale já si ho vždy stejně ukradl.

„Kurva, už vylez z té postele, Stylesi." zařval můj budík. Nevím proč jsem měl takový budík, teď to bude znít znovu ujetě, ale možná mi to trochu chybí. Zvláštní. Vždy jsem si tam na to stěžoval, ale teď mi to i docela chybí. Možná je to, protože tady v Londýně mám ještě víc pokurvenej život.

„No jo." zamumlal jsem a vypnul budík.

Udělal jsem všechny ty věci, který dělají normální lidi ráno. Nic zvláštního. A když jsem dodělal moji ranní rutinu, nasedl jsem na motorku a prostě jel. Jel jsem do té školy, kterou jsem chtěl v prváku tak moc dostudovat. Byl jsem tam hvězda. Nechtělo se mi odtama. Všichni mě měli rádi, ale teď když jsem dospěl si stejně myslím, že to bylo jen kvůli otci.

Zastavil jsem před školou a usmál jsem se. Vlastně ani nevím, proč jsem sem jel, možná proto abych si připomněl starý časy. Smutný bylo, že jsem si vždy plánoval střední s Mayou. Chtěl jsem ji provádět po škole a říkat ji s kým se bavit a s kým ne, ale já tady nebyl, abych jí to ukázal. Neochránil jsem ji. Říkat jí, jak hnusně chutná zdejší kafe z automatu. Nebyl jsem tady a to je nejhorší. Nejblbější na tom vlastně bylo, že šla na tuhle střední jen kvůli mně. Já byl v prváku, když dávala přihlášku na tuhle školu. Přijali ji na obě, věděl jsem, že chtěla jít na tu druhou, ale vybrala si tuhle kvůli mně a vlastně jí to pak bylo k hovnu, já tady s ní ani nebyl.

Zaparkoval jsem motorku na parkoviště u školy. Vešel jsem do budovy, vlastně se to tu vůbec nezměnilo. Bylo tu docela málo lidí, nejspíš protože mají ještě hodinu. Dojel jsem až na pátou hodinu, na tu poslední. Je pátek a oni mají krátký vyučování. Psal jsem Willovi, tak proto to všechno vím. Vlastně jsem se s ním bavit vůbec bavit nechtěl, nechápu, co tady budu vlastně dělat.

Sedl jsem si na lavičku před učebnu, kde měli mít další hodinu. Asi za pět minut zazvonilo na konec hodiny. 

Po chodbě procházelo mnoho lidí na své hodiny a většina po mně zvláštně pokukovala, jako bych měl být jejich nový učitel. Přiznávám, vypadal jsem o trošku starší než oni. Pár holek se na mě dívalo a šeptalo si o mně, snažil jsem se to ignorovat. Vlastně mě holky jako tyhle serou, když už si o mně chcou povídat aspoň trochu nenápadně.

„Harry!" uslyšel jsem radostný hlas, tak jsem zvedl hlavu, abych se podíval, kdo to je.

„Paní učitelko Brownová," zasmál jsem a zvedl se. Milovala mě jako žáka, i když jsem dělal samý problémy.

„Co tu děláš, Harry?" usmála se a pohladila mě po rameni.

„Jen jsem se chtěl podívat na starou školu." pousmál jsem se. „Nebudu vás zdržovat, musíte určitě na další hodinu."

„Vlastně vyučuji hned tady, můžeš jít se mnou." kývla na dveře třídy, kam jsem měl v plánu jít. Je dobře, že tam vyučuje tahle učitelka.

„Dobře." vešli jsme do třídy, když zrovna začalo znovu zvonit.

„Chtěla bych vám někoho představit," řekla a pobídla mě tím, že mě vzala za rameno.

„Tohle je Harry, možná ho někteří znáte." zasmála se a opřela se o stůl. „Povíš nám něco o vojenské škole v Paříži?" zvedla obočí.

„Vlastně nejhorší čtyři roky v mým životě." zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Nikomu tohle nedoporučuji. Myslím, že každýmu z vás by ta škola změnila pohled na svět." řekl jsem jen. Nechtěl říkat nic osobního, to rozhodně ne.