MR. POPULAR

8.

„Co to"zamumlala jsem a sáhla si na mokrou tvář. „Mňaaau"otřelo se o mou tvář něco chlupatého „notak" zahučela jsem a snažila se tu věc odtranit od mého obličeje. „Mňaaau" zďuchlo to do mě „no jo, no jo" řekla jsem naštvaně rozespalým hlasem. Spát na plechový popelnici není moc dobrý nápad. „Dobré ráno, kámoško" podrbala jsem jí na hlavě, když jsem líně otevřela oči. „Tak jo" prohrábla jsem si vlasy „nevěděla jsem, jak se dostat domů, volala jsem Lucy, která mi to nezvedala, povídala jsem si s kočkou a usla jsem na popelnici. Super, nic lepšího jsem si nemohla přát!" urovnávala jsem si, co se včera vše stalo. Musím domů. „Mám hlad, bolí mě hlava a záda a je mi zima" mumlala jsem, když jsem se snažila postavit na vlastní nohy. „Neměla jsem sebou kabelku?" rozhlížela jsem se kolem sebe „tak co, kámoško? Měla nebo neměla?" otočila jsem se na chlupatou kuličku, která na mě koukala pohledem 'jinak jseš v pohodě, holka'. „Kurva jestli jsem ztratila kabelku" snažila jsem se odtáhnou popelnici a kouknout se jestli tam někde není, když jsem zjistila, že není nikde kolem mě „můžu se smířit s tím, že tu umřu a sežerou mě tvoje kámošky" mumlala jsem dál. „To se může stát jen mě" zakřičela jsem vážně nasraně, když jsem zjistila, že tam žádná moje kabelka není. „Jsme v haji, kámoško" posadila jsem se vyčerpaně vedle chlupatý kuličky a zaklonila hlavu. Jak se teď dostanu jen domů? „Krása" přitáhla jsem si nohy k tělu „ty tam nahoře mě musíš opravdu milovat" povzdechla jsem si. Co teď budu asi dělat? Až se dostanu domů, tedy jestli se tam vůbec dostanu, nakopu Parkerovi prdel. „Tak co budeme dělat teď?" koukla jsem se na nechápající kočku vedle mě „prší, sedíme na zemi bez kabelky a mobilu" tohle se mi snad jen zdá. Štípněte mě někdo! Po 10 minutách jsem se celá promočená postavila , vzala jsem kámošku do náručí „Kámoško na tohle dobrodružství nikdy nezapomeneš"podbala jsem ji po hlavičce a rozběhla pryč od sradlavé popelnice.

...

Bloudíme městem v dešti přes hodinu a půl a nikde nikdo.  „Někde tu musí být nějakej člověk, zombie apocalypsa nemohla vypuknout přes noc" mumlala jsem si pro sebe a tiskla spící kámošku ještě víc k sobě. Se nediv když bloudíš ulicema plnýma popelnic, blbko! No jasně, jak se ale mám dostat pryč? Šla jsem ulicí pořád dál.. „No huráá!„ vykřikla jsem nadšeně, že sebou škubla i kámoška a rozběhla se k silnici. „Tady to znám. Jasně Hračkářství, tohle je ten obchoďák, kde jsme byli s Lucc." mluvila jsem si pro sebe, koukala na budovu, která stála předemnou, přehlížejíc nechápavé a pobavené pohledy lidí „jdeme domů, kámoško" rozběhla jsem směrem domů. Takže potlesk prosím, jsem dobráá!

Omlouvám se za chyby:)