MR. POPULAR

1.

Sen.

Každy z nás nějaký má.

A ten můj byl se dostat na školu v USA. Na West High School CA.

A já se tam dostala.

Ano přesně tak. Já Mia Marie Scott, holka co si před půl rokem nedokázala ani zapamatovat cestu do školy. Ano já to dala. Bože kdybych Vám mohla vysvětlit jakou mám radost.

„Zlato, měj se tam krásně a volej mi každý den. Miluju tě"drtila mě moje ztřeštěná maminka v objetí.

„Jo, jasně mami. Já tebe taky" vzlikla jsem a odtáhla se. „Hned jak dojedu, tak ti zavolám"dala jsem jí pusu na tvář a šla k letušce, které jsem podala letenku...

Bude se mi chybět, ale já jsem musela odejít. Znáte ten pocit, že nejste vlastně ten za koho se máte a okolí Vám moc nepomáhá? Jako že žijete ve světě plných lidí, ale nikam nezapadnete? Já vím nedává to smysl, ale tak jsem se cítila já tady nebo spíše už tam.

....

Právě stojím v letištní hale s dvěma velkýma kuframa a rozhlížím se, jestli někde neuvidím paní Parkerovou, která mi má pronajmout půlku bytu. Neptejte se, nevím komu petří ta druhá půlka, ale doufám, že to bude někdo normální v rámci možností samozřejmně. „Ty musíš být Mia, že?" usmála se na mě elegantně oblečená černovlasá paní. „Ano, vy jste paní Parkerová?" usmála se na mě. „Ramona, prosím. Těší mě" natáhla ke mě ruku a usmála se. „Mia, ale to vy už asi víte"usmála jsem se a podala jí ruku, kterou mi uvěznila v pevném stistku. Páni, na to že je tak drobná, tak má stisk jako Hulk. „Tak pojď odvezu tě"usmála se a vzala mi jeden  kufr. Chtěla jsem něco namítat a když jsem se snažila otevřít pusu, že něco řeknu hned mě umlčela slovem ticho, a tak jsem radši zavřela pusu a nemluvila. Po cestě se mě ptala na různý věci. Prakticky jsem právě podstoupila výlech třetího stupně. „Tak maličká tady tě opustím" podala mi klíč a se slovy, že doufá že si mi bude tady líbit odešlatak rychle, že jsem se ani nestihla rozloučit. 

Tak jo.

Nadech.

Klid.

Výdech. 

Prostě otevři ty blbý dveře.

Nadech.

Notak to dáš Mio.

Výdech.

Odemykají se snadno. Nikdy jsem neuměla odemknout dveře na poprvý.  

Páni tohle je snad jen sen. Není možný aby byt studenta vypadal takhle. Nebo je? Já nevím, ale je to nádhera a teď se stydím za to, že platím, tak málo za nájem. Zajímalo by mě proč platím tak málo. Ikdyž asi bych si neměla stěžovat. O můj bože to je kuchyň. Pane bože, to je kuchyň. Jasně, že je to kuchyň, ty blbko. „Drž hubu, Caspere. Vždyť víš, jak jsem to myslela" řekla jsem. Ano pojmenovala jsem ten debilní hlásek v mojí hlavě Casper a neptejte se proč. 

Počkat. 

To jsou..

To snad ne.

Všechny boty jsou klučičí?

Prosím ať to není kluk. Prosím, prosím.

Fajn právě jsem narazila na schody. Jen dvoje dveře. Tak fajn. Vzala jsem za kliku prvních dveří. No do hajzlu. Teď jsem docela slušně v hajzlu. To je..

KLUČIČÍ POKOJ!!?? Tak proto ten nájem? Sakra, sakra, sakra. Jen klid Mio. Jen klid. Je to jen kluk, ne žralok. Klid.

Radši jsem rychle vypadla, vzala kufry z chodby a šla do toho druhýho pokoje.  Fajn to bude asi můj pokoj. Otevřela jsem dveře a zůstala stat na místě. To je nádhera. 

...

Už tu přes tři hodiny sedím sama a nikde ten můj klučičí, neklučičí spolubydlící. Ano pořád nemůžu uvěřit, že můj spolubydlící je pravděpodobně kluk a bude se sním dělit o koupelnu. Ano je to jen jedna koupelna. Litujte mě právě teď, prosím. Ale ještě mám tu jednu dobrou zprávu. Přijede sem ještě paní Parker- tedy Ramona. Prý si chce něco ještě ujasnit. Zvonek.

Zvonek.

Ano, zvonek Mio. Asi bys měla jít otevřít supermane.

  „Dobrý den, paní Parke- Ramono"  usmála jsem se .„Ahoj Mio" odstoupila jsem od dveří. Prošla elegantně kolem mě do obývacího pokoje, který je spojený s kuchyní a sedla si na pohovku. „Umm no nedáte si něco?" usmála jsem se stydlivě. „Kafe, děkuji" s příknutím jsem přešla do kuchyně chystala kafe. Když jsem se vracela se dvěma šálkama kavy do obyvacího pokoje tak jsem spustila „Emm no paní Parkerová tedy Ramono.. no on ten můj spolubydlící..umm. on je no..kluk?" vysoukala jsem ze sebe. „ No vlastně ano, já chtěla jsem ti to říct, ale ty bys to nevzala a já potřebovala někoho schopného a to ty si" usmála se. „Oh tak, můžu se zaptat, kdo to je?" nejistě jsem se usmála a upila si kavy.„ Je to můj syn" řekla hrdým toném a napila se kavy „Je dobrá" přikývla jsem.

Klíče v zámku.

Otočení klíče. 

Kurva. 

Už je tady.

Oo můj bože ..

On je dokonalej.

  „To je ona mami?" řekl a s úšklebkem na tváři si mě prohlížel. Jak nevychovaný. „Sebastiáne zlatíčko, je slušnost pozdravit" řekla a šla obejmout svého syna. 

Vysoký, namakaný, černý vlasy, nadherný hlas.. Awww.

Neslintej Mio. Hlavně nenápadně.

Když jsem se vzpamatovala, tak oba upřeně koukali na mě. Jeho matka s usměvem a on s ušklebkem ke mě přešel. Ta vůně..awww. „Jsem Sebastián Parker" mrkl . „Mia" šeptla jsem. Jeho ušklebek se zvětšil.

Sakra! Vážně? Budeš šeptat Mio?

  „Tak jo mládeži, já půjdu. Mějte se" a zmizele rychlostí světla. Sakra, ta ženská musí být spider-man.

„Nemusíš mi o sobě řikat podrobnosti, všechno už vím, byl jsem nedobrovolně informován svou matkou"řekl s nezájmem "Umm aha" přikývla jsem. To už je 21:50? Zítra. Škola. Můj první den.

"Už půjdu. Dobrou" zvedla jsem se, ale jako bych zamrzla na místě, když jsem ucítila dotyk na mém pozadí.„Ale to, že máš tak moc jebatelnou prdelku mi neřekla" zašeptal a zkousl mi ušní lalůček.

Prudce jsem se otočila a on.. dobrdele byl tak blízko.

Chce si hrát chlapeček? Dobře budeme si hrát.

  Nehodila jsem sexy face a natiskla se na něj

  „Ještě jednou" rukou jsem mu po břiše sjížděla dolů „mi šahneš na prdel" šáhla jsem mu na jeho přirození- ZAVZDYCHAL- „tak budeš bez koulí" stiskla jsem mu je „v tvým případě kuliček" otřela jsem své rty o ty jeho. Mrkla jsem na něj a vydala se do svého pokoje.

KDE SE TO VE MĚ BERE? 

Jsem dobrá! 1:0 Parkere.

Omlouvám se za chyby. Je to můj první příběh, doufám, že se líbí.