MR. POPULAR

11.

Mia:

Já ho zabiju, co si myslí, že jako dělá. „Jsou dvě ráno, to se člověk nemůže pod touhle střechou normálně vyspat? Porád musí někdo narušovat někdo jeho poklidný spánek" křičela jsem na kreténa Parkera. Bože, za co mě trestáš. „Jestli okamžitě nepřesnaneš buchat, ať už boucháš s čímkoliv, tak" vyběhla jsem z pokoje a rozhlídla se kolem sebe, ale on nikde nebyl. Kurva tak odkud byl ten hluk? Přešla jsem k oknu, po kterém stékali kapky deště. Koukala jsem se z okna když najednou zahřmělo. Nenávidím bouřky. Najednou se ozvala rána z koupelny. „Do hajzlu" zaklela jsem a začala od okna couvat ke kuchyňské lince. Další rána. Popadla jsem první věc co jsem našla a přiskla jsem si jí k hrudi. „Kdo je tam?" zeptala jsem se rozklepaným hlasem. Určitě ti odpoví. Vrahové se běžně odpovídají na otázky tohohle typu. Otevřela jsem dveře a byla jsem připravena dotyčného praštit. „Začínám bláznit" hned, co jsem dto dořekla, tak se zvala další rána z obývacího pokoje. Vylekaně jsem poskočila a začala přemýšlet o útěku. Nejistě jsem přešla z koupelny do obývacího pokoje. Věc, která mě měla zachránit jsem si pevně tiskla k hrudi. „To si ze mě už někdo dělá srandu?" rozhodila jsem rokama, když ani tady se nikdo nenacházel. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Stuhla jsem, když jsem za sebou slyšela kroky, otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. „Kurva"zaklela jsem a rozběhla se pryč. Vpadla jsem do Sebastiánovo pokoje a zamkla za sebou dveře. Tohle není dobrý. Přešla jsem k jeho posteli a viděla jak se usmívá. Takhle vypadal, jako uplný andělíček. Zavrtěla jsem hlavou abych zahnala myšlenky. Zahřmělo a já už byla nasáčkovaná u Sebastiána v posteli. Tiskla jsem si věc, která mě měla ochránit před možným útočníkem a dokonce jsem si v tu chvíli myslela, že by mě mohla ochránit i před nelítosnou bouřkou. Škubla jsem sebou, když  se znovu zahřmělo. Sebastián, ze sebe vydal nějaké nesrozumitelné zamumlání a otočil se. „Mio? Co tu děláš?"zamumlal překvapeně ospalým hlasem. „Já-ono"mumlala jse nesrozumitelně.  Zahřmělo už po několikáté a já se přitiskla k Sebastiánovy. „Ty se bojíš bouřky?"zasmál se tím chraplavým a rozespalým hlasem a já myslela, že v tu chvíli na něj skočím. „Co to máš?"zasmál se a vzal mi z ruky věc, kterou jsem si pevně tiskla k hrudi. „Pánvička?" zasmál se „co si chtěla dělat s pánvičkou?" koukal na mě s mírným úsměvem a odložil mou zachranu na zem. Ale já nebyla schopna mu odpovědět ani slovo. Byl tak blízko a já byla jako očarovaná. Jen zakroutil hlavou, omotal si ruce kolem mého pasu. „Spi už"zamumlal,ale mě jeho slova spát nepřinutila. Pořád jsem musela mylet na to, že v našem bytě někdo je. Nemohla jsem to pustit z hlavy. Koukala jsem se na jeho poklidný obličej. „Kámoška" zašeptala jsem, když jsem si vzpoměla, že jsem tam nechala mojí kamarádku napospas vrahovy. „Hej" šťouchla jsem do něj, ale on na to nereagoval. „Vstávej Sebe"začala jsem do něj šťouchat ukazováčkem dokud jsem si nebyla jista, že je vzhůru. „Co se zase děje" otevřel oči a kouknul se na mě. „Je tam kámoška" ukázala jsem na dveře. „A co?" koukal se na mě jako na malý dítě. „Mužeš dojít pro ní?"koukla jsem se na něj a doufala, že řekne, že ano. „Ale ona to přežije bez tebe" zase si lehnul. „Sebastiáne?"šťouchla jsem do něj znova „Co?" řekl vytočeně. „Prosím"šeptla jsem. On si povzdechl a vstal z postele. Už byl u dveří a chtěl vzít za kliku. „Počkej"křikla jsem na něj, popadla pánvičku, kterou jsem si přitiskla k tělu a rozeběhla se za ním. „Jseš nejdivnější člověk, kterého jsem kdy viděl" zakroutil nademnou hlavou a chytl za kliku. „Proč je zamčeno?" otočil se na mě. Jen jsem nevinně pokrčila ramenama a on se bez zbytečných poznámek otočil ke dveřím, které otevřel. „Kde je ta pitomá kočka?" zamumlal a já se rozhížela pořád ze strany na stranu. „Mio?" otočil se na mě „Jo?"řekla jsem napřítomě a koukala pořád kolem sebe. „Říkám, kde je ta kočka" kouknul se na pánvičku, kterou jsem pevně svírala v rukou. „U mě v pokoji" zamumlala jsem. Rozešel se k mému pokoji. Ozval se další blest a já se zavěsila Sebestiánovy kolem ruky. Tiskla jsem to, jako kdyby byla zombie apokalypsa a za dveřma by byli zombie, kteří by chtěli sežrat naše mozky. „Hej klídek" zasmál se když jsem jeho ruku stiskla ještě více. Šahl po klice a tak snadně otevřel. Otevřel ty dveře, tak jako kdyby byl on Edward, nesmrtelný a nesmírně silný Edward. „Vidíš?"ukázal na mojí kámošku, která byla schoulená u mě na posteli a klidně spinkala „říkal jsem ti že to přežije" zakroutil nevěřícně hlavou a otočil se k odchodu. „Počkej" zakřičela jsem a popadla tu chlupatou kouly do naručí. Přešla jsem rychlím kroukem k němu. „Kam to jdeš?" koukal na mě jako na debila. Jen jsem pánvičkou ukázala na jeho pokoj a chytla ho za ruku. „Ta chlupatá věc bude stát na mojí posteli?"zeptal se když jsme vešli do jeho pokoje. „Proč vubec nespíš u sebe v pokoji?"lehl si do postele a ja jsem zamkla dveře. Nebudu ryskovat zabití ve spaní. Pánvičku jsem položila vedle postele a kámošku na postel. Koukala jsem na ní jak se parkát otočila a nakonec si pohodlně lehla. Zalehla jsem si do postele a otočila jsem se na, tak že jsem ,měla výhled z ona. Cítila jsem, jak se Sebastiánovo ruce omotaly kolem mého těla, za dnešek už podruhé. Přitiskl se na moje záda a já začala zavírat oči s pocitem, že jsem živá a leží vedle mě ''můj'' Edward Cullen, který bude ochraňovat Bellu před příšerama pod postelí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nová část je tu.

Co myslíte, že se tam stalo?

Kdo myslíte, že Miu tolik vystrašil?

Příští část bude z pohledu Sebastiána.

Omlouvám se za chyby a doufám, že se čast líbí.