Podvol se mi! (Loki ff)

Soud

,,Zdravím, otče," pozdravil ho Loki jízlivým hlasem.
Ódin po něm šlehl pohledem, jako by ho to oslovení uráželo. Pak začal mluvit: „Loki Laufeysone, jsi souzen za své zločiny spáchané proti říši a porušení zákonů stanovených mezi Devíti světy. Zodpovídáš se z těchto činů: Velezrada, útok na Midgard a pokus o jeho ovládnutí, zrušení nařízení mnou stanovená, krutovláda a další. Na základě tvé výpovědi budeš souzen a následně odsouzen." V jeho hlase nebyl slyšet ani náznak lítosti. Mluvil jen k věci, jako by chtěl, aby mu Loki co nejdříve zmizel z očí.
Mezi jeho slovy jsem se přitom snažila dostat přes dav lidí blíž.  Pohledem jsem se střetla s Friggou, která stála po pravé straně trůnu. Očima mě varovala, že bych tu neměla být.

Ódin se zvedl z trůnu. V ruce držel zlaté kopí... to kopí, které v mém snu proklálo Lokiho srdce. Otřásla mnou panika. Co když to dopadne tak, jak jsem to viděla? Ne, to nesmí! Já to nedovolím!

„Přiznáváš se z velezrady?" promluvil Ódin po chvíli a vyzval Lokiho k doznání nebo popření.

Loki se napřímil a s pevně zaťatými čelistmi řekl: „Přiznávám."

Ódin pokračoval: „Přiznáváš se z napadení Midgardu?"

„Přiznávám."

,,Přiznáváš se k záměrnému narušení míru mezi Devíti světy a k ohrožení životů obyvatel Asgardu?"

„Přiznávám."

Loki se postupně přiznal ke všem činům, které Ódin vyjmenoval. Přála jsem si, aby to nebyla pravda, aby to popřel, ale to on neudělal. Prostě se přiznal. Proč? To jsem nechápala. Možná, že mu prostě nic jiného nezbylo...

„Loki Laufeysone, tímto je tvůj soud u konce," vyřknul Ódin hromovým hlasem. ,, Shledávám tě vinným." Kopím uhodil do podlahy. Ten zvuk se rozhléhal po celé místnosti a mně se sevřelo hrdlo.
Loki pozvedl hlavu. Ještě urputněji jsem se snažila dostat přes zástup lidí. Přišlo mi ale, že čím víc jsem se snažila, tím hůř to šlo.
Ódin následně krokem sestoupil o schod níž. „Já, Ódin Všeotec, první svého jména, vládce Asgardu, ochránce padlých a strážce Devíti světů tě tímto..." krev mi ztuhla v žilách. Čas jako by se zastavil. Tohle byla nejdelší chvíle v mém životě. Co mám udělat? Očima jsem prosila Friggu o pomoc. A pak...

„Zadrž!" zvolala Frigga. Tím přerušila Ódina, který na ni stočil svůj tázavý pohled. Ještě než Frigga něco řekla, Ódin koncem kopí opět udeřil do země a všichni přihlížející v sálu najednou zmizeli. Až na mě. Já zůstala. Proč? Domnívala jsem se, že je to kvůli mému původu. Nejsem přeci z Asgardu. Naštěstí se Ódin díval na Friggu, čehož jsem využila a schovala se za sloup. A to právě včas, protože se Loki otočil, jako by tušil, že tu někdo stále je, ale pak se opět obrátil k Ódinovi a Frize.

Frigga pak popošla blíž ke svému muži. „Nemůžeš ho odsoudit k smrti! To ti nedovolím. Je to můj syn!" kmitala pohledem mezi ním a Lokim. K smrti? V tux chvíli se mi podlomila kolena.

Ódin se na ni zlostně podíval. „On není tvým synem! Nejsi jeho matka!" zvýšil na ní hlas, „Což jsi neslyšela, čeho všeho se dopustil? Je to monstrum!"
Frigga sebou trhla a do očí se jí nahrnuly slzy. ,,Je to můj syn," zopakovala a pohled upřela na Lokiho. Ódin chtěl dál pokračovat v jejich rozhovoru, ale náhle se zarazil. Podíval se po sálu a pak řekl: ,,Nejsme tu sami." V ten moment jsem strnula. Nevydala jsem ani hlásku a ani jsem snad nedýchala. Jak se ukázalo, bylo mi to k ničemu. Najednou jsem se objevila před trůnem. Ódin si mě zkoumavě prohlížel. Pod jeho pohledem jsem se začala třást. Loki po mně šlehl pohledem. Jeho dvěma dlouhými kroky zmizela mezera, která nás dělila.

„Říkal jsem ti, ať počkáš v pokoji!" procedil přes zaťaté zuby. Jenže to prostě nešlo ho poslechnout. Nemohla jsem přeci zůstat jen někde sedět.
Lokimu se v očích mísil strach s hněvem. Ódin nás mezitím se zájmem pozoroval. Přejížděl po mě očima, až se zastavil na mé tváři. Jeho obočí bylo zamračené, jako by se na něco soustředil. Nakonec se zatvářil až šokovaně.

„Cože? Midgarďanka? Proč tu je?!" upřel poněkud překvapený ale taky pořád přísný pohled na Lokiho. Ten ale mlčel a na Ódina se nenávistně díval.
Ódin se pak najednou zatvářil až šokovaně. "Ty ji miluješ!" zvolal. "Tak ty ses zamiloval do obyčejné midgardské ženy..." Ódin povytáhl obočí. Při jeho slovech jsem znehybněla. Loki mi pevně stikl ruku a v obranném postoji si stoupl přede mě. Z očí mu šlehal hněv, který patřil jedině Ódinovi.  Ten to ale ignoroval. „Teď už tomu rozumím. Ale taky přichází na řadu ta důležitá otázka: Jestlipak jsou ty city vzájemné?" Upřel na mě pohled a já oči okamžitě sklopila k zemi.

„Jaké to překvapení!" opět zvolal s přehnanou teatrálností, ,,Jsou!"

Zatajil se mi dech. Na to nešlo nic říct... byla to totiž pravda. Ve vyznávání citů jsem nebyla dobrá, a proto jsem to nikdy nepřiznala. Ale teď? Teď už na tom nezáleželo. Loki se na mě otočil. Zpříma mi hleděl do očí. Tvářil se nevěřícně a v mých očích, jako by hledal potvrzení. Moje roztřesené přikývnutí mu jako souhlas zřejmě stačilo, protože i v této situaci, kdy se rozhodovalo o jeho životě se na mě usmál. Byl to upřímný a hřejivý úsměv, který jsem u něho nikdy předtím nespatřila. Pak si mě dokonce přitáhl blíž a políbil mě na čelo. Díky jeho polibku mě zaplavila dočasná vlna úlevy, která ovšem taky zanedlouho vyprchala. Polilo mě horko, protože jsem si uvědomila, že se na nás Ódin i Frigga dívali. Chtěla jsem se od něho odtáhnout, ale Loki mě od sebe nechtěl pustit.

„Takže... co to bude? Poprava, vězení nebo snad vyhnanství?" zeptal se Loki Ódina, jako by mu bylo úplně jedno, jak to dopadne. Ten se podíval na Friggu, pak dlouze na mě a nakonec zpět na Lokiho.

„Ani jedno," odvětil Ódin. Loki nevěřícně přimhouřil oči. „Za tvé činy ti odebírám všechny schopnosti, které ti darovala Frigga," natáhl k Lokimu ruku a ten se prudce zaklonil v bolestné křeči. Pevně semknul víčka i čelisti.

„Loki!" vykřikla jsem zděšeně. Frigga se k němu rozešla, ale Ódin ji zastavil. Pak stáhl ruku a Loki by se zhroutil na zem, nebýt toho že jsem stála u něho tak blízko. Podepřela jsem ho. Svojí vahou mě strhával k zemi, ale překvapivě jsem to ustála.

„Tímto je tvůj soud u konce," pronesl Ódin, opět uhodil kopím o podlahu a s Friggou zmizel. V ten moment zmizely i okovy na Lokiho zápěstích. To už Loki nabil ztracenou sílu a na nohou už se udržel bez mojí pomoci.

Usmála jsem se na něho. Nedalo se ani popsat, jak jsem byla vděčná za to, že to nedopadlo jako v mém snu. Loki ale mojí radost nesdílel. Nechápala jsem to. „Co se děje?" úsměv mě opouštěl.

Loki potřásl hlavou. „Ódin nikdy nedělá nic bezdůvodně. Nechal mě žít. Tebe neposlal zpět a odebral mi schopnosti..." vypadal zamyšleně.

„Smilování?" navrhla jsem opatrně. Stačil ale jen jeho pohled a já tu myšlenku hned zavrhla.

Vzal můj obličej do dlaní. „Musíš být teď opatrná. Nevím sice, co zamýšlí, ale bez svých schopností tě nebudu moct chránit. Ví, že mi na tobě záleží a tím je ve výhodě," mluvil smrtelně vážně. Bál se o mě. A já vím, že situace byla vážná a nevhodná, ale já se prostě nemohla ubránit tomu hřejivému pocitu, když řekl: Ví, že mi na tobě záleží... V duchu jsem se usmívala.

„Liv? Posloucháš, co ti tady říkám?" Loki se mnou mírně zatřásl. Nechápala jsem, proč se zrovna v té nejnevhodnější chvíli chovám jako poblázněná puberťačka. Možná to bylo tím, že už věděl, co k němu cítím a naopak. A možná taky ne. Jedno jsem ale věděla jistě – to, že když jsem s ním, cítím se v bezpečí a je mi úplně jedno co se bude dít dál.