8. Charper - ,, Will you forgive me?''

109 12 0

od Your_Angel24

od Your_Angel24

,,Thomas,'' zašeptala jsem sama pro sebe a vyběhla chodbou doleva. Zmatený Minho mě následoval.

Pohled Teresy

Vedla jsem ho rychlým krokem dlouhou spletí chodeb. Po chvilce jsme narazila na napůl skleněné dveře. Za nimi jsem uviděla Avu. Stála zády a něco vysvětlovala svému podřízenému. Rychle jsem se skrčila a strhla Minha s sebou. Přiskli jsme se k neprůhledné části dveří a čekali.

Asi za dvě minuty jsem se odvážila zvednout hlavu. V místnosti nikdo nebyl. Dost mě to zarazilo, ale přesto jsem kartou projela zámek. Dveře se otevřeli. Nikde nikdo. Popošla jsem k přístrojům. Mezi těmi všemi obrazovkami monitorující mozky všech lidí, co jsou připojeni, se nacházely i obrazy z kamer. Měla jsem před sebou živý obraz, co se přesně děje všude v budově.

Ava a pár jejích pomocníků jsem viděla v laboratoři. Děcka z ostatních labyrintů zůstávaly ve svých pokojích a šokovaně se rozhlížely kolem. Skupiny mužů, kteří dělali ZLOSINu ostrahu, byly všechny v přední části budovy. Ale nebyla tam jen ostraha. Mezi muži jsem rozeznala spoustu známějších tváří z tábora, kde jsme byli než jsem..... Udělala tu blbost. Pak tu byly obrazy kamer z chodeb. Na jedné z nich jsem uviděla Thomase, Newta, Pánvičku, Arise, Vince a Brendu. Srdce mi poskočilo.

,,Wow,'' poznamenal vedle mě, dosud tichý Minho.
,,Všichni nás zachraňují,'' pokračoval.

,,Zachraňují Tebe. A ničí ZLOSIN,'' usmála jsem se na něj.

V ten moment vletěl dovnitř Thomas s ostatními. Zatímco on běžel okamžitě k řídícím panelům naproti mě, všichni ostatní se zmateně rozhlíželi. První se vzpamatovali Newt a Pánvička a spěchali obejmout Minha. Sdílela jsem jejich radost. Po tom, co Thomas konečně zvednul oči. Když se na mě podíval, na chvíli jsem zadržela dech. Pak jsem vydechla, věnovala mu úsměv a zašeptala:
,,Ahoj,''

Než mi stačil odpovědět, popadl ho Minho a objal ho. Thomas se při pohledu na ztraceného přítele upřímně rozesmál. Podívala jsem se na Vince, Brendu a Arise stojící opodál. Zatímco mi pánové věnovali pohled plný nedůvěry, Brenda se usmála.

,,Tereso,'' ozval se mi za zády Newtův hlas. Otočila jsem se.

,,Chyběl si mi,'' přiznala jsem se mu.

,,Promiň,'' řekla jsem ještě a do očí se mi nahrnuly slzy. Přišel ke mně a jemně mě objal.

,,Za záchranu Minha Ti odpouštím,'' pošeptal mi ještě a odtáhl se.

Někdo mě chytil za ruku a přitáhl si mě. Thomas. Stáli jsme tam, tělo na tělo, stejně jako v mém snu. Koutkem oka jsem viděla jak se všichni ostatní vítají s Minhem.

,,Odpustíš mi?'' zeptala jsem se ho se slzami v očích. Kývl. Vzpomněla jsem si na svůj sen a cítila, jak se mi hrne krev do tváří. Čekala jsem. Thomas se ke mně naklonil a......

,,Lidi, musíme jít,'' křikl Pánvička a s ostatní už pomalu vybíhal ze dveří. Zklamaně jsem sklopila hlavu a chtěla jít za nimi. Ale Thomas mě pevně chytil za bradu a jemně spojil naše rty v jedno. Zavřela jsem oči.

,,Hej!'' Newtův výkřik mě donutil se odtáhnout. Čapla jsem Thomasovu ruku a táhla ho za ostatními.
Při běhu jsem se docela zastyděla. Ostatní kvůli nám venku riskovali život a my jsme se vevnitř líbali.

Už z dálky jsme slyšeli ten hluk od hlavního vchodu. Cestou jsme ještě sebrali zbraně, co se povalovaly na zemi a běželi dál.

,,Miluju Tě,'' stačila jsem šeptnout Thomasovi do ucha, než se naše ruce rozpojily a my se vrhli do boje.