Hunger Games (Hladové hry)

Kapitola 8

První co mě napadne je, že bych si měla najít nějaký úkryt. Nebudu v bezpečí bez nějakého úkrytu, který mě bude chránit, když budu přemýšlet nad strategií. Druhá věc, nad kterou přemýšlím, jsou batohy u rohu hojnosti. V každém batohu je něco jiného, co vám má pomoct přežít. Můžete vzít, kolik chcete, ale vzít víc než jeden na vás akorát přitáhne pozornost, protože po vás každý půjde, aby dostali zpátky ten jeden navíc. Pokud to samozřejmě, není vaše strategie. Přilákat ty nebohé oběti k sobě a poté je zabít, než vůbec stihnou mrknout.

Všimla jsme si, že nejsem poslední, kdo běží k batohům. Jsem nastejno s chlapcem ze sedmého kraje. To pomyšlení mě skoro donutil zastavit, jak jsem začala horečně přemýšlet. Jsem rychlejší, než jsem myslela? Katniss mi nikdy neřekla nic o tom, že bych byla rychlá a to jsme spolu mnohokrát závodili. Hmm, to je teď jedno. Pokud jsem rychlá, využiji to jako svojí výhodu.

Rychle popadnu nějaký batoh a okamžitě pádím směrem k lesu. Ohlédnu se zpátky a vidím Glimmer, jak nějakému splátci zabodává nůž do zad. Vrhne na mě letmý pohled a zlomyslně se usměje. Sprintuju o to rychleji, když zaslechnu zvuk šípu vypuštěného z tětivy. Vpadnu do prvního křoví a šíp mě mine sotva o centimetr. Zírám na šíp a uvědomím si, že nemám žádné zbraně! Ohlédnu se ještě jednou k rohu hojnosti.

Aspoň třináct splátců je roztaháno po zemi, mrtví. Očima přecházím po tělech, hledajíc Peetu. Je to moc daleko a tak to vzdávám. Zjistím dnes v noci - Pokud tak dlouho přežiju. Rozhodnu se vzít si šíp ze stromu a pokračovat v běhu. Možná se mi povede udělat luk z kůry nebo něčeho. Cokoliv pomůže v této situaci.

Můj sprint se změní v pomalejší stálý běh a dál se prodírám skrz les, hledajíc jakýkoliv úkryt. Nic. Nakonec přejdu v chůzi a uvědomuji si, že v aréně už musí být aspoň třicet stupňů. Pot mi stéká po tváři. Najdu potůček s chladnou vodou a v tu chvíli zaslechnu nějaký šelest v křoví. Začnu panikařit a hledám něco užitečného, s čím se můžu bránit.

Zmáčknu pevněji šíp ve své ruce a držím ho, jako by to byl nějaký nůž. Náhle se uvolním, když si všimnu, že to jenom veverka vyskočila s pusou plnou žaludů. Vydechnu úlevou a začnu přemýšlet, jak by mi můj šíp mohl být užitečný. Byl by mi k něčemu, kdyby to byl jiný splátce a ne zvíře? Jak bych se bránila? Rozhoduji se, že je bezpečné si tu chvíli odpočinout a prozkoumat obsah mého batohu.

Je tam přikrývka, trochu ovoce, malá lahev vody (musím se postarat, aby to vydrželo), balíček crackerů a nějaká věc připomínající rukáv. Velice pečlivě si to prohlédnu, zkoumajíc na tom všechno. K čemu to je? Jak mi to má pomoct? Dám věci zpátky do batohu a pustím se opět do klusu. Myslím, že jsem už urazila aspoň tři míle.

Dvě hodiny uplynuly a začaly se ozývat výstřely z kanonů. Dvanáct. Slyším dvanáct výstřelů. Dvanáct mrtvých, dvanáct zůstává. Zastavím se před obrovským stromem. Katniss mi ukazovala, jak vybrat excelentní stromy, na kterých se dá usadit. Pevné velké větve, dutý kmen a obklopen ostatními stromy. Začnu lézt na strom, větvičku po větvičce a s batohem plesknu na větev, na které budu odpočívat.

Sedím na stromě a dumám, jak využiji svoji dečku. Právě teď slunce přímo pálí, ale během noci přichází skoro až mráz. Bude lepší spát na dečce bez ochrany kůže, nebo spát na větvi a zakrýt si tělo dečkou? Myslím si, že nejlepší to bude jednoduše spát na větvi. Pár třísek mě nezabije. Naštěstí, díky tomu jak malá a kostnatá, jsem se dokázala nacpat mezi dvě větve, takže nespadnu dolů.

Použiju batoh jako polštář a jemně na sebe položím dečku, zatímco se nebe pomalu barví načerno. Kouknu se na nebe a hymna začne hrát. Odhalují všechny splátce, co zemřeli u rohu hojnosti. Oba z trojky. Žádné překvapení. Holka ze čtyřky. Vážně? Co se tenhle rok děje? Oba z pětky. Huh, řekla bych, že tenhle rok Hladových her není tak intenzivní jako ten předchozí. Holky z šestého a sedmého kraje. Kluk z  osmičky. Kluk z devítky. Oba z desítky a chlapec z jedenáctky. Tresh? I při tom, jak je obrovský se nedostal přes roh hojnosti? To znamená, že chudák malá Rue je někde tam venku bráníc se sama. No, já sice taky, ale proč mi přijde, že Rue je bezmocná, zatímco já ne?

Hymna zahraje a nebe je zase temné. Peeta je stále naživu! Snad je někde v bezpečí. Doufám, že je rád, že jsem to také přežila, vzhledem k tomu, že přiznal lásku k mojí sestře a slíbil mi ochranu, což nevypadá, že by plnil. Protřepu hlavu od těchto myšlenek, zavřu oči a usnu.

Probouzím se za divných zvuků. Skučících zvuků. Jako by okolo mě zrovna někdo bojoval. Pomalu se otočím na stranu a zírám do tmy, čekajíc, že něco uvidím. Konečně, po pár sekundách, slyším hlas někoho, kdo prosí o milost. "Prosím. Ne. Prosím". Skuhrá hlas. Slyším, jak se někdo nahlas rozchechtal a hned zase ztichl, jako by si uvědomil, že by ho někdo mohl slyšet. Chvíli je ticho a poté slyším výstřel z kanonu.

Slyším kroky vraha jít mým směrem a použiji všechny své svaly, co mám, abych zůstala ticho. Pomocí praskání větviček si dokážu vybavit obličej splátce za druhý kraj, Cata, to bylo myslím jeho jméno. Zadržím dech, když prochází okolo. U mého stromu se zastaví a rozhodne se, že si tu odpočine. Obrátím oči v sloup a donutím se zkusit usnout v pozici, ve které jsem. Cato položí svůj batoh a uvelebí se. Lehce se zavrtím, abych se dostala do více pohodlné pozice, a Cato se na mě náhle podívá.

Pomalu se zakření a mně se zastaví dech. Naštěstí Cato neumí dobře lézt po stromu, takže mu trvá přibližně dvacet minut, než vůbec začne lézt na první větev. Sedím a sleduji ho, jak se snaží vylézt. Vlastně je to smutné. Vzdá to, posadí se na zem a zachmuřeně mě sleduje. Naštvaně po mě hodí nůž, kterému se ladně vyhnu, byl to špatný hod. Nakloním hlavu na stranu.

"Jak ses měl?" Zeptám se. Zavrčel na mě.

"Nemysli si, že jenom protože ti je dvanáct, tak tě někdo bude šetřit. Takhle se hry nehrají." Mručí. Jenom pokrčím rameny.

"Ale ty se za mnou nahoru dostat nemůžeš, co?" S úšklebkem a nedospěle se zeptám. Popadne svůj batoh a vyrazí na druhou stranu od mého stromu. Lehnu si zpátky se spokojeným výrazem ve tváři a znovu zavřu oči.

Ráno přichází moc brzo. Přijde mi, jako bych spala maximálně hodinu. Zabalím si batoh, protože vím, že tu znovu spát nebudu. Musím také najít nějaké jídlo. To, co mi poskytl batoh, už dlouho nevydrží. Škubu nožem zapíchnutým do stromu, než se mi ho konečně podaří uvolnit. Díky Cato. Ozve se můj hlas v hlavě. Konečně mám zbraň! Usměju se a slezu ze stromu. Otočím se, pomalu vyrazím a skoro se srazím s Rue. Defenzivně proti ní namířím nožem. Rue opatrně ustoupí a drží ruce nad hlavou.

"Stop!" vyjekne. "Nechci ti ublížit." Pomalu spustím nůž a dám si ho do zadní kapsy. Rue se usmívá a zírá na mě. Podívám se do jejích hnědých očí a čekám, až něco řekne.

"Viděla jsem, jak sis poradila s Catem minulou noc." prohodí, aby prolomila ledy. Pozorněji se na ní podívám. Sledovala mě v noci? Místo toho, aby přemýšlela nad strategií a spala, tak mě sledovala, jak mluvím s Catem? Ustoupím.

"Ty jsi mě sledovala?" Zeptám se. Rue přikývne. "Já vím, že to zní divně. Ale líbíš se mi." A tak rychle, jak se objevila, tak rychle zmizela. Jsem v šoku a rychle mrkám znova a znova. Kam šla? Nevadí. Je mi jedno, jestli mě má ráda. Akorát se to přidává k mojí nenávisti ke hrám. Snad jí někdo zabije dřív, než já, abych se nemusela cítit vinna. Popadnu svůj batoh a vyrazím na jih.

Urazím asi míli, než narazím na nějaké jídlo. Zabiju dva králíky a nesu si je v batohu. Musím se někde zastavit a uvařit je, než se zkazí. Skoro jsem našla dobré místo, kde se usadit, když v tom jsem náhle před sebou zahlédla záblesk. Zastavím a rozhlédnu se. Začnu si myslet, že to nic nebylo a že si se mnou jenom moje mysl hrála, protože jsem málo spala. V tom to zahlédnu znova. Jsem si jistá, že to něco bylo.

Sáhnu si do zadní kapsy kalhot a položím dlaň na nůž. To něco se zablesklo znova a zahlédnu popelavé blonďaté vlasy. Jsou mi povědomé, jako bych je už někde viděla. Z úst mi vyjde lehký vzdech, a proto si je zakryji rukou.

"Pšššt" šeptá hlas. "Ani nedutej. Nechci, aby nás někdo slyšel." Moje oči se rozšíří. V tu chvíli si uvědomím, kdo to je.