Hunger Games (Hladové hry)

Kapitola 18 - Konec

Ne. To se nemůže dít. Nesnesu pohled na další takovou explozi. Nesnesu to pomyšlení, že někdo musí umírat tím samým způsobem, jako můj táta. Ne. Srdce mi buší neskutečnou rychlostí a ztěžka dýchám. Připadám si neschopna dýchat a vzpříčím své síly, abych povylezla na vyšší větev. Catovy části těla jsou jedna po druhé vyzvedávány do vznášedla.

Myslím na svého otce, jak se se mnou rozloučil v ten den, kdy umřel. Na ten moment, kdy jsem byla ve své třídě a najednou zaslechnu vzdálený výbuch. Vzpomínám si, jak mě učitel utěšoval, že to nebude nic vážného. Bylo mi hned jasné, co to znamená. Vzpomínám si na pohřeb v Justiční budově se všemi ostatními rodinami, kterým v dolech někdo umřel. Tečou mi slzy a hlasitě brečím, aniž bych si to vůbec uvědomovala.

Axel to zaslechne a koukne se na mě. Ušklíbne se a začne lézt ke mně. Otočím se a začnu lézt výše po stromě. Najednou z té výšky začnu mít strach. Pohlédnu dolů, okolo Axela a vidím, že jsem ve výšce aspoň patnácti metrů. Lehce zpanikařím, ale pokračuji nahoru. Axel leze vážně rychle. Pravděpodobně se věnoval i něčemu jinému, než transportu v šestém kraji. Už mě skoro má. Zoufale se snažím lézt rychleji, ale jsem už skoro na vrcholu. Axel mě chytne za nohu a stáhne mě dolů. Zaječím a spadnu o pár desítek centimetrů níže, kde se zachytím větve, na kterou vylezu. Axel leze dolů ke mně se svým hrozivým šklebem.

"Prim, že?" zeptá se. Odkašlu si a ztěžka polknu. "Jo, přesně tak." odpovím. Potichu se zasměje.

"Rád jsem tě na těch pár sekund poznal. Bohužel jsem čekal celý svůj život na tenhle moment, na vítězství, abych se konečně mohl odprostit od své rodiny. Takže, měj se pěkně Prim." Zasáhne mě pěstí a já spadnu z větve.

Padám dolů a najednou cítím tvrdý náraz do svých zad. Narazila jsem na nějakou velkou větev, která mě zastavila od pádu dolů. Vykřiknu bolestí a zaslechnu Axela nadávat. Šáhnu si na záda a zahlédnu krev na mé ruce. Cítím aspoň sedm řezných ran a jsem neskutečně překvapená, že to vydržela má páteř. Přetočím se blíž ke kmeni, abych snížila hrozbu dalšího pádu. Axel už seskočil ke mně a stojí přede mnou. Nahlas se zasměje, než zvedne svojí nohu a praví: „Hra skončila." Využiji okamžik jeho nepozornosti a kopnu ho do nohy. Ztratí rovnováhu a než se naděje, letí dolů.

"Ne!!" Zlostně zaječí a povede se mu zachytit mé větve. Zírám na něj a zrovna, když se chytám něco udělat, tak se ozve mé žebro a záda. Reflexivně v bolesti kopnu a zasáhnu Axel do rukou a do obličeje.

Pustí se větve, a jak padá k zemi, drží se za obličej. Zavřu oči a zaslechnu výstřel z kanonu. Arénou se zvučně rozezní hlasatelův hlas, ve kterém poznám Claudia Templesmitha.

"Gratuluji Primrose Everdeen, splátče dvanáctého kraje. Stala ses vítězem sedmdesátých čtvrtých hladových her!"

Cítím, jak jsem vynášena do vznášedla. Jediné, na co dokážu myslet je Pryskyřník. Pomyšlení na jeho ušmudlanou a hrubou kůži mě nějakým způsobem dokáže uklidnit a zavřu své oči. Usmívám se, zatímco si představuji, jak se s ním mazlím.

Najednou si uvědomím, že Peeta je mrtvý. Vracím se do dvanáctého kraje úplně sama. Vracím se domů, protože jsem vyhrála.

Počkat. Já vyhrála.

Vyhrála jsem.

Stala jsem se vítězem mezi 24 splátci v hladových hrách. Je toho moc na přemýšlení a tak se raději soustředím na to, co se mnou provádějí lidé ve vznášedle. Prohlížejí mé tělo a mé řezné rány, modřiny a také mé žebro. Jedna ze sestřiček mi do ruky píchne jehlu a lehce sebou škubnu. Pohlédnu na sestřičku a ta se na mě trochu pousměje. Oči se mi pomalu zavřou a pak jsem mimo.

"Prim, Prim. Vzbuď se."

Zamrkám a pomalu otevřu oči. Vidím, jak se nade mnou sklání má matka. Usměji se a jemně ji obejmu. Zasměje se a cítím, jak mi z očí tečou slzy. Pustím jí a otřu si oči.

"To není vtipné." pravím defenzivně. Mamka přikývne.

"Jistě, že není. Jen... Prostě jsi mi chyběla." řekne a v očích jí vidím formující se slzy. Posadím se a rozhlédnu se. Jsem zpět doma ve své posteli. V mé mysli je neskutečné množství otázek. Kdy jsem se dostala domů? Jak dlouho jsem spala? To je teď jedno. Jsem doma. To je vše, na čem mi záleží. Odhodím peřinu a vylezu z postele. Mamka dojde ke mně a jen tak přede mnou stojí. "Kam jdeš?" zeptá se. Zamžourám ke dveřím.

"Mami, je tu Katniss?" zeptám se. Matka ani nehne brvou a neodpovídá. Sklopím pohled a nic neříkám. "Prim, Katniss byla-"

"Neříkej mi, já už to vím." Matka vypadá zaskočeně.

"Ty víš, že jí zabili?"

Zmateně na ní pohlédnu. Lítostivě na mě kouká. Zakryji si ústa a vyjde ze mě skučivý zvuk. "Co?" sotva ze sebe dostanu. Najednou se mi hlavou opět začne točit spoustu myšlenek. Ne. Ne. Katniss není mrtvá. Katniss je stále v té budově, kde jsem byla před hrami. Anebo ještě lépe, je na cestě domů. Není mrtvá.

"Katniss se proplížila do jednoho ze vznášedel. Chtěla vyskočit ven, kdyby vynášeli nějakého mrtvého splátce, aby tě mohla vidět. Chytili jí a okamžitě jí zabili. Včera tu nechali její tělo. Její hlas vyšumí. Můj dech je najednou opět nesnesitelně těžký a nemohu dýchat. Matka se ke mně nahne a chytne mě za ramena.

"Prim, jsi v pohodě? Prim?" Její hlas zní mlžně. Místnost se okolo mě začne točit. Pokleknu k zemi a snažím se popadnout dech. V rohu místnosti zahlédnu malou krabici.

Běžím k ní a vidím, že je adresována mně. Otevřu jí a uvnitř vidím Katnissiny šaty, které na sobě měla v den sklizně. Kousnu se do rtu a zvednu malý lístek, který je k nim přišpendlen. Mé myšlenky se zastaví, mé tělo znecitliví a skoro omdlím, když si přečtu ta slova:

"Je mi líto tvé ztráty. Říkal jsem ti, že Everdeenské sestry měly vždy slabost pro problémy. Pokud si myslíš, že to je konec, tak se mýlíš. Tohle je pouze začátek."

Bez podpisu. Ale ten vůbec není třeba. Vím, od koho to je. A vím, že i když jsem už venku z arény, hry ještě neskončily.

 -----------------------------------------------------------------------

Tak je to tu. Finále :). Nemám náladu a nechce se mi moc rozepisovat, tak snad jen, abyste si to užili a nezapomeňte likovat a komentovat. Díky za podporu :)

Ps: Jak to bude dál a co bude, ještě nevím.