Hunger Games (Hladové hry)

Kapitola 17

Vstávám a ospale zamrkám. Další noc. Další hrůzostrašná noc plná slz, kterou jsem se prospala. Křečovitě chytnu polštář, který mi nechal prezident Snow a cítím, jak mi stékají další slzy. Bože, nejsem nic, než dítě. Pořád jenom brečím, brečím a brečím. Nedělám nic jiného. Je to jediná věc, co dokážu. Brečet kvůli všemu. Je to způsob, jak musím vyjádřit své emoce. Dokonce, i když jsem docela šťastná, musím brečet.

Zvednu se a rozhlížím se okolo. Kelin a Peeta jsou pryč. Těžko se mi věří, že jsem opět na všechno sama. Vážně sama. Byl jsem svědkem toho, jak tři lidé, kteří mi v aréně byli blízcí, zemřeli. Nejdřív Rue, potom Kelin a nakonec i Peeta. Už tu není nikdo, na koho bych se mohla obrátit. V aréně už jsou pouze tři další lidé. A všichni jsou to ti nejdrsnější kluci, které jsem kdy poznala. Cato, Axel a Marvel. Doufám, že se všichni navzájem pozabíjejí, než budu muset já.

Znovu se rozhlédnu a uvědomím si, že nejsem tam, kde jsem arénu opustila. Jsem zpět u rohu hojnosti. Mrknu k místu, kde ležely batohy. Válí se tam malý oranžový batoh a zdá se mi, že na něm vidím číslo 12. Přiběhnu k němu a prozkoumám ho. Ano! Byl to batoh 12. kraje! Peeta ho tu musel nechat. Anebo ho tu nechal prezident Snow. Ať už je to jak chce, jsem za to ráda. Otevřu batoh a vyprázdním jeho obsah.

Byl tam balíček crackerů, nějaké ovoce, láhev vody a toulec šípů! Přesně to, co potřebuji. Už jsem unavená z nožů. Luk mi sedí víc. Podržím jeden z šípů před očima. Je nádherný - vyřezán z nějakého dřeva, které můžeme najít pouze v Capitolu. Katniss mi vždycky říkávala, jak poznat a vyrobit ty nejlepší šípy. Nikdy jsem nepředpokládala, že budu lovit a tak mě to moc nezajímalo. Hádám, že tohle jsou ty šípy, o kterých mluvila. Co by si o nich asi myslela? Pozvednu šíp nahoru, aby na něj kamery dobře viděly, a usměji se.

"Katniss, jsou to dobré šípy?" zeptám se. Možná se také usměje a pokývne k obrazovce. Přehodím si batoh přes rameno a mám připravený luk pro případ, že by někdo zaútočil. Jdu zpět do lesa doufajíce, že zde najdu aspoň nějakou ochranu. Slunce začíná silně hřát a tak cítím pot, který mi stéká po tváři okolo úst. Ach, mám neskutečnou žízeň. Je právě teď dobrá příležitost nějakou vodu vypít? Rozhodnu se, že si dám tři malé doušky.

Kontroluji, kolik vody mi ještě zbývá. Vypila jsem čtvrtku. Souhlasně se usměji a vrátím vodu do batohu. Pokračuji v chůzi a stále nemohu najít nějaký přístřešek. Naposledy to tak těžké nebylo.

Donutím se pokračovat v chůzi, když jsem najednou zastavena nezapomenutelným zvukem kanonu. Zvuk přišel zezadu a slyším nějaké hlasité zvuky z křovin. Úzkostlivě se rozhlížím. Není se kam pořádně schovat. Ať je to kdokoliv, budu s ní muset bojovat. Slyším zvuky stále blíž a jsem schopna je rozpoznat. Ne, proč Cato! Bojovala bych s kýmkoliv, jen ne s ním!

Zapadnu do nejbližšího křoví, i když to není nic moc krytí. Čekám, než přejde. Vynoří se z křovin a zastaví se, jako by něco zaslechl. Koukne se za sebe a pak ke křoví, ve kterém se schovávám. Zadržím dech a ani se nehnu. Pomalu se ke mně táhne a přimhouří oči. Když je skoro u mě, najednou se opět ozve můj bok a začne nesnesitelně bolet. Kousnu se do rtu, abych neřvala, ale neudržím se.

Ozve se výkřik a Cato uskočí zpět. Plazím se dozadu, než Cato najde něco, čím se bránit. Mé zlomené žebro mě opět bodne a tak vykřiknu bolestí. Slyším, jak se křoviny za mnou otevírají Catovi, ale není tu žádná šance, že se zvednu. Sotva se mohu hnout. Šípy jsou moc daleko a beztak bych nebyla schopna střílet. Sevřu dlaň v pěst a použiju všechnu svou sílu, abych se doplazila do vedlejšího křoví.

Cato přiběhne a hlasitě nadává, když mě nevidí. Otočí se a jde druhou stranou. Moje žebro mě doslova zabíjí a připadám si, jako bych měla každou chvíli umřít. Naberu si trochu hlíny a svírám ji silně v dlani, dokud nemám ruku úplně rudou. Bolest je neskutečně trýznivá a nesnesitelná. Schoulím se do klubíčka a ležím. Brečím. Jsem si celkem jistá, že jsem tam takhle ležela celý den, protože když se konečně vzbudím, hraje hymna.

Pohlédnu k nebi, abych zjistila, se kterým splátcem jsme se dnes rozloučili. Objeví se portrét Marvela. Takže Axel, Cato a já jsme jediní zbývající splátci. Hymna dohraje a obloha opět potemní. Rozhlédnu se a hledám svůj batoh pomocí rukou, kterýma šmátrám po zemi. Konečně cítím látku batohu a tak ho zvednu. Dále hledám své šípy. Měly by být někde u batohu, ale nemohu je nahmatat. Zoufale prohrabávám ruku skrz hlínu znovu a znovu. Nejsou tu. Jsou pryč! Byla to má poslední zbraň.

Složím ruce do tváře a lehce zavzlykám. Cato si je musel odnést. Měla jsem je popadnout, než jsem utekla do křoví! Pomalu se postavím a kolébám se lesem. Nemohu spát. Třeba najdu nějakou zbraň.

Slunce již začíná pomalu vykukovat, když se konečně cítím na odpočinek. Vytáhnu vodu a dám si další rychlý doušek. Sním všechno ovoce a opět vyrazím. Je dobře, že jsem opět schopna chodit, jinak bych mohla být ve velkých problémech, které jistě nastanou.

Zrovna, když poprvé ucítím teplo slunce na svých zádech, zachvěju se chladem. Ohlédnu se a v dálce vidím nějaký druh mlhy, který se řítí obrovskou rychlostí. Vypadá neškodně, dokud nezahlédnu srnku, jak okamžitě padla mrtvá k zemi. Mlha projde skrz pár veverek a všechny také padly k zemi. V tu chvíli mi došlo, že je otrávená.

Otočím se a rozběhnu se. Ale kvůli mému žebru se sotva někam dostanu. Ohlédnu se a mlha je ke mně mnohem blíž. Pohybuje se čím dál rychleji. Snažím se sprintovat a i když je moje tempo o trochu rychlejší, stále cítím v zádech mlhu.

Zavřu pevně ústa a sevřu si nos. Pořádně sebou hnu. Stejně tak udělá i mlha. Je dlouhá a široká aspoň 90 metrů a tak tu není šance se jí vyhnout. Zahlédnu strom, na který se dá lehce vylézt a táhne se tak vysoko, že tam mlha nedosáhne. Shromáždím zbytky svých sil, protože se na ten strom musím dostat.

Ve chvíli, kdy se dotknu první větve, zahlédnu někoho dalšího, jak ke mně běží. Vypadá jako Axel. Přichází z východu a mlha se táhne za ním. Vytáhnu se na první větev a lezu, dokud nejsem dostatečně vysoko. Axel leze za mnou, ale zastaví se daleko níž, ovšem stále je nad úrovní mlhy. Rozhlédnu se po lese. Je to tu docela vysoko, vidím odsud vše.

V dálce zahlédnu další mlhu, severně ode mě. A před mlhou vidím prchajícího Cata, který sotva popadá dech. Nechce se mi tomu věřit. Capitol mlhy vytvořil, aby nás všechny nahnal do jednoho místa, kde mají hladové hry skončit. Vyvrcholení. To nejlepší z celých her.

Cato běží rychle a rychleji ke stromu a vypadá, že si je jistý svou rychlostí. Že to stihne. Mlha je teď mnohem rychlejší a už se dotýká jeho paty. Zrovna, když se chystá chytit první větve, dojde k obrovské explozi a přímo před mýma očima je vyhozen do povětří. Stejná exploze, která zabila mého otce…

---------------------------------------------------------------------------

A je to tu. Chybí nám jedna poslední kapitola! :) Děkuji všem za podporu (Opět nezapomeňte hodnotit a komentovat, udržuje mě to motivovaného) a jako další překlad se pustím do Pregnant in the games. I když ještě nejsem úplně rozhodnutý a určitě si opět hodím nějakou pauzu. V maturitním ročníku je toho moc :D.

Těšte se na vyvrcholení příští víkend, dojde ještě k nějakým velkým odhalením! Mějte se pěkně! :)