Hunger Games (Hladové hry)

Kapitola 13

"Hni sebou, dělej!"

Otevřu oči a uvědomím si, že stále nejsem mrtvá. Místo toho vidím Kelina, jak na mě ječí, ať vstanu a běžím. No, sice je to trochu neslušné řvát na někoho, kdo má zlomené žebro, ať běží, ale usuzuji, že to nebude tak špatný nápad a vstávám.

Asi mi to trvá moc dlouho a tak mě Kelin zvedne a hodí si mě přes rameno. Vidím tygry a sleduji, jak se s naší rychlostí vzdalují. Vážně rychlý běžec, tenhle Kelin. Rychlejší, než já. Řekla bych, že dělá daleko víc, než jen seká dřevo ve svém kraji. Zvuky tygrů, jako kdyby něco trhali, skoro donutili Kelina zastavit. Zamumlal něco, co znělo otráveně a zároveň plné bolesti. Najednou se rozhlédnu. Peeta? Kde je Peeta? Začínám se bát, že ho tygři dostali.

"Peeto?!" Volám. Vrčení tygrů je jediná odpověď, kterou dostanu. "Peeto!" Pevně tisknu oči k sobě a pořád je dokola otevírám. Doufám, že je to všechno jen sen. Probudím se a Peeta bude spát vedle mě a já ho budu pozorovat, abych se ujistila, že se nic špatného neděje. Ale pokaždé, když je otevřu, tygři nás stále pronásledují a Peeta nikde okolo. Kelin začne zpomalovat. Dochází mu dech.

"Nezastavuj, běž!" Ječím v hysterii. "Nemůžeš stát!" Běží dál, ale s každým krokem, který udělá, je pomalejší.

"Já… nemůžu." Najednou zastaví, položí mě na zem a řve na mě, ať pokračuju. Ale to já přece nemůžu. Nemůžu ho tu nechat po tom, co se mě pokusil zachránit. Nemohla bych se sebou žít. Nemohla.

Seberu jeho nůž a mrštím ho po jednom z tygrů. Dostal to přímo do krku a padl k zemi. Ostatní tygři se chvíli zdrželi ohlédnutím za mrtvým, ale rychle pokračují dál. Nedokážu je déle udržet. Rozhoduji se rychle. Posunu Kelina za sebe a připravuji se na zvířecí útok. Stojím, mám zavřené oči a nehýbu se, je to jako věčnost. Proč ještě nezaútočili? Otevřu oči a vidím Peetu jak stojí přede mnou a střílí po zvířatech.

"Peeto!" Zaječím. "Uhni! NECH TOHO!" Vůbec mě neposlouchá. Z ničeho nic, jeden ze stále schopných tygrů se na Peetu vrhne. Přihlížím tomu, jak se ho snaží roztrhat na kusy. Vezmu do ruky šíp a bodnu ho přímo do oka. Potichu padl na zem. Běžím k Peetovi, který řve bolestí. Hrudník má pokrytý krví a celý obličej má pokousaný. Třesu s ním, snažím se získat jeho pozornost."

"Peeto? Jsi v pořádku? Peeto? Mluv!" Řvu na něj. Jeho oči se sotva otevřely a podíval se na mě. "Prim…“ Zašeptá. Povídám mu, že jsem tu, že poslouchám, že jsem tu pro něj. On pouze sténá a tiskne si hruď. Najednou se jeho oči zavřou a Peeta ztrácí vědomí. Slzy se mi mísí s jeho krví. Kelin mi položí ruku na rameno.

"No tak Prim. Musíme se hnout." Povídá. Vztekle odstrčím jeho ruku z ramene. "Ne! Nemůžeme tu Peetu nechat! Je pořád naživu!" Kelin zavrtí hlavou.

"Ne na dlouho." Zírám na Peetu, který bez jediného pohybu leží na zemi. "Ne." Povídám znova. "Ne, nenechám ho tu. Můžu ho vyléčit. Dokážu to!" Protestuji. Znova zavrtí hlavou. "Prim, nemůžeš-"

"Můžu! Doma pomáhám s léčením lidi celou dobu! Dokážu to! Prosím, nenechávejme ho tu!" Naléhavě na něj apeluji. Slzy nade mnou přebírají moc a tlačí se ven. Nikdy jsem si neuvědomila, jaký uplakánek jsem. Divím se, že mi ještě nějaké slzy zbývají, když vezmu v úvahu, jak často brečím od té doby, co jsem ve hrách. Kelin konečně neochotně přikývne a hodí si Peetu přes rameno, jako by to byl nějaký pytel mouky.

"Buď opatrný." Povídám. Věnuje mi všeříkající pohled a pokračuje v chůzi.

"Tady si odpočineme." Povídá po pár hodinách. Jsem poblíž rohu hojnosti. V malém poli pokrytém převážně stromy a křovinami. Rozhlížím se a vidím zbytkový kouř od ohniště.