Second Chance - (Pokračování Drunk)

-6-

*LOUISŮV POHLED*: Po dlouhém uvažování a přemýšlením, kde bych se s Harrym mohl setkat, mě napadlo, že bych zašel na místo, kde jsme se viděli poprvé. Oblékl jsem si tenkou bundu a vydal se k nedalekému baru. Cestou jsem míjel naprosto neznámé lidi, poslouchal rozruch kolem mě. Sice jsem moc nevěřil tomu, že by se tam Harry opravdu objevil, ale za pokus to stojí.

Za několik minut jsem stál před barem a uvědomil si jednu věc. Co mu řeknu? Kdyby tu tedy byl. Vstoupil jsem dovnitř a do nosu mě uhodila vůně alkoholu a cigaret. Rozhlížel jsem se kolem sebe ve snaze najít mladíka s delšími kudrnatými vlasy. Kvůli mé výšce jsem si musel stoupat na špičky, abych vůbec něco viděl. Prodral jsem se mezi lidmi k baru, ale u něj seděly jen nějaké holky, které vypadaly, že už mají dost. Poslední možnost byly záchody. Sice mi to přišlo hloupé, ale proč to nezkusit. Vcházel jsem do místnosti, ale nikdo tam nebyl. Otočil jsem se na patě a mířil ven z klubu.

Po tom, co jsem detailně prošel celý klub, jsem si z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu vyndal a následovně zapálil. Bylo jasné, že tam nebude, ale i tak jsem zklamaný. Opřel jsem se o stěnu a nasával kouř z cigarety. Líně jsem pozoroval lidi, co právě procházely kolem. Holčiny kolem dvaceti možná že i náctiletého věku, kluci podobného věku. Když je vidím, tak si uvědomuji, jak jsem starý. No...starý ještě úplně nejsem, ale ještě rok a je ze mě třicátník. Pro někoho je to málo, ale...po třicítce následuje čtyřicet, padesát,...

Zakroutil jsem hlavou a cigaretu zahodil na zem a následovně zašlápl. Neměl bych přemýšlet nad nepodstatnými věcmi. Teda ano je to podstatné, ale v tuhle situaci je to ta poslední věc, co mě trápí. Mířil jsem si to ke svému bytu, ale moje uši zaslechly krásný zvonivý smích a ztuhl jsem. Prudce jsem se otočil, abych se ujistil, jestli nemám halucinace, ale opravdu byl to Harry společně s nějakým klukem a holkou. Sám pro sebe jsem se usmál a pomalu šel k nim. Počkat, nebude to hloupé tam jen tak přilítnout? Mám tam jít? Nemám tam jít? Sakra myslel jsem si, že tuhle nerozhodné období mám už za sebou.

Ten kluk a ta holka zašli do nějaké budovy, hádám, že je to hotel a Harry zůstal před budovou. Mám příležitost. Zhluboka jsem se nadechl a v duchu se povzbudil.

„Harry." Řekl jsem hlasitějším tónem hlasu, aby zaregistroval mou přítomnost. Hned jak mě uviděl, tak chtěl protočit očima a odejít. „Harry, počkej prosím." Chytl jsem ho za zápěstí a on se mi hned vysmekl. Trochu mě to ranilo, ale v jeho situaci bych se nejspíš choval stejně.

„Co chceš?" hlesl s nepřítomným výrazem.

„Promluvit si."

„Nemáme o čem mluvit." Zakroutil hlavou a znovu chtěl odejít.

„Prosím, dej mi pět minut."

„Fajn," Zkřížil si ruce na prsou. „tak mluv." Pobídl mě, ale já si uvědomil, že vlastně nevím, co bych mu měl říct. Nepromyslel jsem si to. Narychlo jsem si hlavě vymýšlel scénář, který mu povím. Harry si jen odfrkl a chtěl odejít.

„Omlouvám se." začal jsem. Otočil se zpět na mou maličkost. „Vím, že jsem to podělal a že to co jsem udělal, bylo hloupé a nedospělé."

„To teda..."

„Nech mě prosím domluvit." Hlesl jsem, nadechl se připraven říct mu další věty. „V tu dobu mi to přišlo jako to nejlepší řešení. Opustit tě a odejít bez jediného slova. Až teď si uvědomuju, jak hloupě to zní. V tu dobu jsem nad tím uvažoval opravdu dlouho a prostě...nechtěl jsem ti způsobit problémy. Možná to zní tak, že jsem si chtěl udržet dobrou pověst, ale nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Mysli si o mě, že jsem sobec, idiot, kretén cokoliv, ale jediná věc, kterou nechci je, abys mě nenáviděl. Nemyslím tím, abys mě zase miloval, protože chápu, že tvé city ke mně určitě vyprchaly, ale chci, abychom spolu vycházeli. Myslíš, že to půjde?" Dokončil jsem svůj monolog a čekal na jeho reakci. Dlouhou dobu jen hleděl před sebe nebo krátce na mě. Nakonec si povzdychl a promnul si oči.

„Takže říkáš, že jsi to udělal pro dobro nás obou." Sám pro sebe přikyvoval a prohrábl si vlasy, které vypadaly tak jemně. „Popřemýšlím o tom." Řekl tiše a poprvé se na mě zahleděl déle než dvě vteřiny.

„Děkuju." Řekl jsem a upřímně se pousmál. „Ehm...kdyby něco, tak tady máš moje číslo." Podal jsem mu papírek s mým číslem. Překvapeně na mě koukal, ale papírek přijal.

„Bože..." řekl si spíše pro sebe a znovu si promnul oči. „Tvých pět minut oběhlo. Tak když dovolíš, odcházím." A jak řekl tak udělal. Viděl jsem jeho postavu, jak mizí ve dveřích, později jen siluetu a nakonec už nebylo vidět nic z jeho maličkosti.

Odkašlal jsem si a s podezřele dobrým pocitem jsem se vydal zpátky domu.