Second Chance - (Pokračování Drunk)

-13- KONEC

*HARRYHO POHLED*: Pomalými kroky dojdu ke skříni, kterou následovně pomalu otevřu. Několik minut do ní zírám a vybírám oblečení, co si vezmu na sebe. Nakonec sáhnu po přiléhavém bílém tričku a roztřesenými prsty si ho obléknu. Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem nervózní. Jsem. A to hodně. Mám tam jít? Nebo se mám jednoduše vymluvit na to, že jsem se nechal unést okamžikem? Zakroutím hlavou a přejdu k věšáku, ze kterého si vezmu černou slabou bundu.

Nebudu to odkládat, vypadal bych jako zbabělec. Musím se tomu postavit čelem. Obléknu si boty a sebejistě přejdu ke dveřím a vezmu za kliku. Strhnu v pohybu a sklopím pohled. Nebo...nejdříve bych tu mohl poklidit. Přejdu ke své posteli a ustelu ji, uklidím si učebnice a vracím se zpátky ke dveřím. Tak můžu jít.

Moment, vzal jsem si všechno? Prohledal jsem si kapsy: mobil, peněženka, klíče. Mám vše. Neměl bych Ronovi napsat vzkaz, aby věděl, kde jsem? Doběhnu ke stolu, popadnu první papír, co mi přejde do ruky a napíšu na něj, kam jdu. Vím, že to oddaluji, oddaloval jsem to záměrně.

Ale už dost. Teď už opravdu půjdu, zkontroluji čas. Máme se sice sejít až za hodinu, ale rád bych si to nejdříve promyslel předem. Co mu řeknu a tak. Pro jistotu si vezmu deštník, protože venku nevypadá, že bude zrovna dvakrát hezky. Otevírám dveře od pokoje a vydávám se na místo schůzky.

-
Nervozitou se mi potí ruce a stáhl se mi žaludek. Už jen třicet minut. Hluboce se nadechnu a hned zase vydechnu. Poklepávám nohou a rozhlížím se kolem sebe. Snažím se najít cokoliv, co by mě trošku rozptýlilo a já bych tak na to přestal chvíli myslet. Hraju si s lemem mého trička a uslyším v dálce zaburácet hrom. Tohle nevypadá dobře. Prohlížím si tmavé mraky plující po obloze, které dokonce zakryly i slunce.

Vyhrnu si rukáv, abych se znovu ujistil o čase, a povzdychnu si. S ubíhajícím časem se moje nervozita stupňovala a já myslel, že zešílím. Ucítil jsem nepříjemnou křeč a chytl se za břicho. Takhle to je vždy, když jsem nervózní. V duchu jsem uklidňoval a zhluboka dýchal. Opřu se o čelo dřevěné lavičky a prohrábnu si vlasy. Snad každých pět minut jsem kontroloval mobil. Proč jsem proboha kvůli němu tak nervózní?

-
Louis tu měl být už před hodinou a půl. Sklopil jsem pohled a utřel si slzy, které se chtěly dostat na povrch. Copak kvůli němu budu ještě brečet? Nejspíš si to rozmyslel a uvědomil si, že bude lepší sem nechodit. Měl jsem si to uvědomit i já. Takhle to bude lepší. Každý z nás půjde jinou cestou. Když jsme byli spolu, tak se naše cesty rozdělily. Jak můžu vědět, že se to nestane zas? Co jsem si od téhle schůzky vlastně sliboval? Neměl jsem chodit.

Pomalu se zvednu z lavičky a na hlavu mi dopadne první kapka deště. Vzhlédnu k nebi a roztáhnu deštník.

*LOUISŮV POHLED*: „Tak už jeďte do prdele!" zakleju a poupravím si brýle na nose. Proč se zrovna dneska všichni rozhodli, že někam pojedou? Ani nevím, jak dlouho v týhle zácpě tvrdnu. Ahh, konečně se to hnulo! „Pojeď, pojeď, pojeď." Zopakuji to několikrát za sebou. „Ale ne!" zasténám otráveně, když se auta znovu zastavila. Vezmu do ruky mobil, který ležel na sedadle spolujezdce, a podívám se, kolik je hodin. Sakra! Už mám skoro hodinu a půl zpoždění!

Do prdele. Konečně se mi ozval Harry a já to takhle musím posrat. (omlouvám se za vulgární výrazy.) Musím se odsud rychle dostat. Je to od parku už jen pět bloků. Nervózně 'bubnuju' na volant. Že bych si zase zahrál na supermana a zopakoval svůj běh, jako tenkrát na letišti? Na přední sklo auta mi dopadne pár kapek. Skvěle, ještě k tomu všemu začne pršet.

Auta se znovu pohnou a já se tentokrát tolik neraduji, abych to náhodou nezakřikl. Jedu dál, jedu dál a...rychle vybočil se zácpy. Skvěle, teď bych se tam mohl dostat tak do pěti minut. Doufám, že tam Harry pořád čeká, i když o tom pochybuju...