Second Chance - (Pokračování Drunk)

-9-

Předem Vám chci poděkovat za 1K přečtení. Jste boží, děkuju. ^^
-----------

*LOUISŮV POHLED*: V mé hlavě se nyní odehrával boj. Mám za ním jít? Nebo ne? Proboha jsem dospělý vyrovnaně jednající muž. Nebudu se vtírat nějakému teenagerovi. Uhh...už zase. Zase o Harrym přemýšlím jako o středoškolákovi. Musím se tohoto zbavit, protože z něj je jednadvacetiletý vysokoškolák. Vykouřil jsem skoro celou krabičku cigaret. Měl bych s tím přestat, ničím si zdraví. Ale na stres mi to pomáhá.

Vjedu si prsty do vlasů a vydechnu kouř z cigarety. Několik minut pozoruji stolek přede mnou, avšak mou pozornost zaujme pes tulící se k mé noze. Lehce se usměju a pohladím ho po hlavě. Jeden čas jsem se cítil osamělý, tak mě napadlo, že bych si mohl pořídit psa. A nakonec jsem za to moc rád. Lias je zlatíčko.

„Co bys chtěl kluku?" řeknu směrem k pejskovi a on odběhne a po chvilce znovu přijde s vodítkem v tlamě. „No tak dobře." Vezmu vodítko do ruky a mířím k východu. Nazuji si boty, připnu Liasovi vodítko k obojku a odcházíme z bytu. Lias spokojeně běhá ze strany na stranu a pečlivě očichává všechno, co mu přijde do cesty. Alespoň se trochu odreaguji. Čistý vzduch mi prospěje.

Všechno probíhá v naprostém pořádku, dokud se neobjevíme před hotelem, kde by měl být ubytovaný Harry. Polknu a v hlavě se mi promítnou známé otázky. Mám tam jít? Nemám tam jít? Nechci být vtírat. Ale...za pokus nic nedám. Idiote, nechce tě vidět. Ale...

Panebože kdy jsem se stal nerozhodným?! Už mě to začíná štvát, jsem muž sakra. Postavím se tomu čelem. S vzpřímenou hlavou odejdu a pozoruju Liase.

Bohužel mi to moc dlouho nevydrží a přiběhnu zpátky k hotelu. Podívám se na hodinky, abych oddálil můj vstup do budovy. Začínám srát sám sebe. Vejdu dovnitř a první co uvidím, je nápis recepce a za pultem postarší paní, která se na mě přívětivě usmívá.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?" mile se usměje a pozoruje mě.

„Dobrý den. Ehh...mohu se zeptat, jestli je zde ubytovaný muž jménem Harry Styles?" lepší otázka mě nenapadla, nervozitou se mi potily ruce. Podezřívavě se na mě podívala. „Jsem jeho známý." Známý, kterého nenávidí...

„Podívám se." naťukala něco do počítače a sledovala monitor. „Oh ano. Byl tu ubytovaný společně s nějakou slečnou a dalším mužem."

„Byl?" překvapeně se na ní podívám.

„Ano. Dnes ráno zrušili svojí rezervaci. Je mi líto." Dívám se na ni s otevřenou pusou, ale uvědomím si, jak směšně musím vypadat a radši ji zase zavřu.

„D-Děkuji." Usměji se na ní. „Nashledanou." Vyjdu z budovy a povzdychnu si. Opravdu ho znovu ztratím? Co když se s ním už nikdy neuvidím? Ani nevím, kde momentálně bydlí, na jakou školu chodí nebo jaké je jeho telefonní číslo. Moje sice má, ale pochybuji, že ho někdy využije. Určitě už leží někde v koši.

Hlavou mi probleskl nápad. Utíkal jsem zpátky domů a nechal tam Liase. „Za chvilku se vrátím." Pohladil jsem ho po hlavě a rychle mu nasypal granule do misky. Vyběhl jsem z bytu a nasedl do auta. Nastartuji a mířím si to na letiště. Naneštěstí se ocitnu v dopravní zácpě.

„Kurva!" zakleju a nervózně mačkám volant. Sakra, už je to jen kousek. Po pěti minutách se konečně hneme, ale místo toho, abych tu trčel tak jsem zabočil a zaparkoval na nejbližší parkoviště. Zaplatil jsem parkovné a utíkal sprintem na letiště. Teď lituju toho, že jsem nechodil běhat. Moje kondice sice nebyla nejhorší, ale ani nejlepší. Prodíral jsem se mezi lidmi a snažil se vyhýbat autům.

Stál jsem před obrovským letištěm. Nejdu sem zbytečně? Co když už je pozdě? Když tam bude, pošle mě do háje? Mám se na to vykašlat? Ne. Už kvůli tomu, že jsem se sem hnal a uběhl svůj osobní rekord, tak to teď nevzdám. I kdyby to bylo marné...

Ocitl jsem se v obrovské hale plné lidí. Stoupal jsem si na špičky, abych zahlédl kudrnatou hlavu. Znovu jsem se prodíral mezi lidmi a uviděl ho. Za ramena držel nějakého kluka, který se držel za břicho, a z druhé strany ho podpírala drobná dívka. Přešel jsem k nim blíže.

„Harry..." řekl jsem poměrně tiše, ale i tak se otočil. Překvapeně se na mě podíval a pak pohled sklopil.